Platí to bohužel i při pohledu na hospodaření nemocnic, jejichž zřizovateli jsou kraje. Až na čestné výjimky se tyto nemocnice pravidelně ocitají v hlubokých ztrátách. A to přesto, že někteří čelní představitelé českého zdravotnictví tvrdí, jak je české zdravotnictví stabilizované.
Tvrdil to před nedávnem i hejtman Vysočiny a předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiří Běhounek, který prohlásil, že v minulém roce byly krajské nemocnice 750 milionů v plusu. Bohužel však již nedodal, kolik kraje musely do svých nemocnic nalít veřejných peněz, aby se do „kladných čísel“ dostaly.
Tak kupříkladu právě Běhounkův kraj Vysočina podle zveřejněných údajů zadotoval v roce 2014 provoz svých nemocnice částkou 177 milionů korun. Obyvatelé Vysočiny tudíž zaplatili své zdravotnictví prakticky dvakrát, jednou z pojistného na veřejné zdravotní pojištění a podruhé ze svých daní, s nimiž kraj nakládá. V přepočtu na jednoho obyvatele byl právě tento kraj co do objemu dotací jedním z nejštědřejších.
Není to ovšem případ pouze Vysočiny. Podobný scénář vidíme i v jiných krajích. Například v Plzeňském kraji šlo v roce 2014 na provoz nemocnic 240 milionů, v Pardubickém kraji to bylo přes 305 milionů a ve Středočeském kraji 343 milionů. Královehradecký kraj dokonce již zveřejnil informaci, že jeho ztrátové nemocnice se mohou v roce 2015 těšit z eráru na 126 milionů. Snad jednou z nejhorších nemocnic je Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, která hospodaří s kumulovanou ztrátou přes 500 milionů korun. V normálním světě by takováto společnost skončila pravděpodobně v insolvenci a její manažeři by možná byli hnáni k odpovědnosti, zlínská nemocnice však funguje dál bez větších otřesů. A to právě díky štědrým krajským dotacím.
Jak je vůbec možné, že kraje mohou takto z veřejných peněz sanovat ztráty svých nemocnic? Kouzelným zaklínadlem je odkazování se na tzv. službu obecného hospodářského zájmu. Právě tak kraje odůvodňují vykrývání ztrátových nemocnic dotacemi, které by jinak byly podle práva Evropské unie nedovolenou veřejnou podporou. Přestože zdravotnictví bezesporu je službou obecného hospodářského zájmu, musí být při jeho dotování dodržována určitá pravidla. Podle všeho se však zdá, že to kraje vůbec netrápí. Ač evropské regule požadují jasná a transparentní pravidla pro poskytování dotací, jejichž výše musí být založené na detailních analýzách nákladů na zdravotní péči, jsme spíše svědky neprůhledného financování krajských nemocnic ve stylu: kdo vyrobí větší ztrátu, tomu nalejeme více peněz. A nikdo nenese odpovědnost.
Přitom je záhadou, jaký klíč při poskytování dotací kraje používají. Je například poměrně známý případ soukromé nemocnice v Jeseníku, která doplácí na svou periferní polohu a malou spádovou oblast, ač je v dané lokalitě pro obyvatele zcela nezbytná. Tato nemocnice však již mnoho let marně žádá o poskytnutí dotace na službu obecného hospodářského zájmu, přestože by na ni měla podle všech kritérií nárok. Na rozdíl od krajských nemocnic tedy musí hospodařit za vlastní.
Všichni představitelé krajů se nepochybně budou odvolávat na špatně nastavenou úhradovou vyhlášku a jinou „vyšší moc“. Chyba je však do velké míry v řízení nemocnic, kam jsou dosazování političtí nominanti bez potřebné odbornosti, jejichž rozhodnutí jsou často zcela mimo normální chápání. Jedním z příkladů budiž nechvalně proslulá karlovarská nemocnice, kde nedávno provedený audit odhalil, že vedení nemocnice vyvedlo do soukromých rukou provoz hemodialýzy, který ve všech nemocnicích patří k nejziskovějším, Smlouva se soukromou firmou byla přitom uzavřena na 21 let! V normálním světě byznysu by se toto nikdy nemohlo stát, ovšem v Karlových Varech se očividně řídí heslem „po nás potopa“.
I v jiných krajských nemocnicích je pojem péče řádného hospodáře zjevně pojmem cizím a jejich vedení dále navyšují ztráty bez ohledu na každoroční miliardové dotace. Politicky dosazené managementy totiž nenesou žádnou odpovědnost. Nemají ani žádnou motivaci. Vždyť jakákoliv ztráta bude promptně krajem vyrovnána z peněz daňových poplatníků. Z peněz, které by měly jít na školství nebo opravu silnic. Kraje by měly dát karty na stůl a udělat ve svých nemocnicích řádné forenzní audity, které ukáží, co je příčinou tak špatného hospodaření. Zda je problém systémový a pak je třeba přijít s koncepčním řešením, možná i restrukturalizací lůžkové péče v krajích.
Nebo je problém ve špatném vedení, a pak je nutné vést k odpovědnosti politické managementy a dosadit do nemocnic skutečné manažery. Ti by měli být odměňováni striktně v závislosti na ekonomických výsledcích nemocnic, a to až na úrovni primářů. Jedině takováto motivace může přinést ovoce. Řešením by rovněž měly být společné transparentní centrální nákupy krajských nemocnic tak, aby se eliminovaly nevýhodné smlouvy a nemocnice se zbavily nejrůznějších překupníků, jejichž cílem je pouze získat co nejvyšší provize.
Pokud však nebude uděláno nic, budeme dál svědky bezuzdné politiky krajských dotací nemocnicím, které spolykají miliardy, avšak s nulovým efektem.
Andrej Babiš
