Cesta byla nekonečná, nabrali jsme zpoždění. Naštěstí jsme měli v Dubaji rezervu čtyři hodiny na přestup, tak jsme to stihli jen tak tak. Ale Japonsko úžasné. Velkolepé uvedení císaře Naruhita na trůn. Tokio. Kjóto. Zážitky na celý život.

A ta uctivost, milost a spořádanost Japonců, to je fakt něco jiného, než na co jsme tady zvyklí. Důstojnost, zachování tváře, to je pro ně skutečně hluboká lidská hodnota. A taky perfekcionismus. Jsou schopní sobě i ostatním naplánovat program s přesností na deset vteřin. To má ale i svou nevýhodu. Kamkoli jsem se pohnul, organizovali mi život tři, čtyři lidi. Hned, jak jsem ráno vylezl z pokoje. Z toho jsem byl trochu nervózní. Prý se tomu říká „kulturní šok.“

Na Japoncích je taky zajímavé, že údajně do práce chodí o půl hodiny dřív než šéf a nikdy dřív než on neodchází z práce. Nikdy si neříkají o vyšší mzdu. Šéf přidává podle vlastního rozhodnutí. Japonsko asi nemá zákon o státní službě…

Protože jsou ceny nemovitostí strašně vysoké, hlavně v Tokiu, bydlí někdy v jednom bytě 2 rodiny. Domy mají kvůli nebezpečí zemětřesení lehké a tenké stěny. Takže jsou v Japonsku rozšířené “love hotely“, kam lidi chodí, když chtějí trochu intimity. Jsou zařízené maximálně diskrétně, recepční podává klíč tak, abyste neviděli vy jeho a on vás. Podotýkám, že tohle všechno znám jen z doslechu od lidí, kteří v Japonsku žijí. Takže žádné důkazy. Budu rád, když mi vy, kdo jste v Japonsku žili nebo žijete, napíšete víc do komentářů. Možná se tam vrátím na zahájení olympiády.

V čem jsou Japonci unikátní, je dlouhověkost. 28 procent obyvatel je starších 65 let a dokonce mají 70.000 lidí starších 100 let. Určitě je to i stravou. I mě s Monikou ten týden neustále krmili rybami. A musím teda říct, že skutečné japonské jídlo není to, co známe z japonských restaurací v Evropě. Průměrný našinec s ním někdy celkem zápasí… Zaujaly mě i japonské záchody, plně automatické a vyhřívané, které zároveň fungují jako bidety.

Do Japonska jsem odletěl už v sobotu večer. Směr Tokio přes Dubaj. Je vidět, že se Japonci otvírají světu, na všech cedulích jsou kromě japonských nápisů i anglické. To prý dřív nebývalo. Navíc příští rok bude v Tokiu olympiáda.

Celé Japonsko žilo intronizací, tedy uvedením nového císaře na trůn. Minulá byla před třiceti lety. Tady si neumíme představit, jak je pro Japonce taková událost důležitá. Ještě před pár generacemi byl císař považovaný za boha a někteří lidi ze starší generace ho tak pořád ještě vidí. Obrovská událost. Nejvíc se samozřejmě dotýkala lidí v Tokiu a okolí. Zorganizovat 180 státnických kolon, které na intronizaci přiletěly, není žádná sranda. Jo a mimochodem, císař Naruhito má k naší zemi zvláštní vztah. Je to houslista a violista a jako mladík si byl zahrát i u nás v Praze.

Obřad kolem intronizace byl vyloženě tradiční. Některé delegace se ještě na poslední chvíli navzájem ujišťovaly, kdo bude mít co na sobě, protože dress code byl fakt přísně předepsaný. Hlavně dámám doporučuju podívat se na celou fotogalerii, kde jsme i my s Monikou. Dávám za chvilku Daily Mail a The Sun. U Daily Mail je velmi pozitivní komentář a v obou galeriích jsme se s Monikou umístili docela nahoře, některé páry se tam vůbec nedostaly. Čili ostudu jsme naší zemi neudělali.

Usazovalo se striktně podle protokolu. Nejdřív králové a členové královských rodin a až po nich prezidenti a premiéři. Takže třeba pro německou delegaci byla celkem novinka, že jsou až za Dánskem, protože korunní princ prostě v očích Japonců trumfuje prezidenta. Já jsem na ceremoniálu zastupoval našeho prezidenta Zemana, takže jsem byl jeden z mála premiérů ze všech těch 180 zemí.

Ceremoniál se výlučně soustředil na trůn a císařský pár. Císař a císařovna pomaličku vstoupili v kimonech a sandálech s deseticentimetrovými podrážkami. Na tu rituálnost a řekl bych až náboženskost už nejsme zvyklí. Bylo to jako z jiného světa. Projev císaře byl spíš básnický než státnický. A nakonec začali všichni Japonci provolávat Banzai! Hurá!

Pojďme ale ještě zpátky na začátek. Hned, jak jsme se po příletu vyspali, sedli jsme v Tokiu na vlak směr Kjóto. Vlaková nádraží jsou v Japonsku ta nejdůležitější centra se spoustou obchodů a restaurací. Strašná koncentrace lidí. A to jsme tady byli ve svátek, neumím si představit, jak to vypadá v pracovní den. Většina Japonců jezdí vlakem, metrem nebo na kole. Třeba v Tokiu, když si chcete pořídit auto, musíte si k němu koupit i parkovací místo. Což je teda pěkná pálka.

Jak u nás v Česku nadáváme, že v metru všichni jen koukají do mobilů a nikdo se s nikým nebaví, tak v Japonsku je to úplný standard. Naprosté ticho. Bavit se je považované za neslušné. Pokud dostanete rýmu, máte velký problém. Můžete leda tak v tichosti popotahovat, smrknout ale už ne.

Na tokijském nádraží jsme skočili do vlaku, legendárního japonského šinkansenu a vyrazili do Kjóta. Musím se přiznat, že jsem byl celkem zklamaný. Představoval jsem si něco supermoderního, ale jsou to starší soupravy. Uvnitř ani neukazují rychlost, takže ji kolegové měřili na mobilech. Nejvyšší byla 268 kilometrů v hodině. Jo a neakceptují tam karty ani cizí měnu, takže jsme museli ještě na nádraží rychle hledat směnárnu. No ale rychlovlak je jinak úžasná věc. Těch zhruba 500 kilometrů jsme dali za 2 hodiny. Zpoždění, nepřesnosti, to u nich neznají. Když jste při vystupování moc pomalí, může se taky stát, že se projedete o dalších 200 kilometrů dál. Takže se nám s Monikou dost hodilo, že nemáme zavazadla a v delegaci pár lidí. Byla s námi jen šéfka protokolu, ochranka a fotograf. Na rozdíl od jedné další středoevropské země, kde bylo 24 lidí… Taky tím, že jsme letěli do Japonska linkou a ne speciálem, jsme ušetřili 3 miliony korun. Může to být inspirace pro další kolegy. Letenky jsem si platil sám, ale to samozřejmě po kolezích nechci.

Kjóto je hrozně pěkné a starobylé město. Přichystali nám oběd v tradiční restauraci Kikunoi. Byla to asi nejklasičtější kuchyně, kterou můžete v Japonsku najít. Každý chod bylo malé umělecké dílo, spousta surovin, které my cizinci vůbec neznáme. Myslím, že jsem si s tím celkem poradil. Dokonce mi tvrdili, že to mají napočítané na kalorie a všechny chody prý mají dohromady jen 1000 kalorií. Před vchodem jsme se samozřejmě všichni zuli. Stůl byl skoro v úrovni podlahy, na nohy byla pod ním prohlubeň v zemi. Řeknu vám, vstát od takové tabule, je pak docela problém. Hlavně my Evropani jsme u toho asi nevypadali bůhvíjak elegantně.

S Monikou jsme dostali dárek, možná jste ho už viděli tady na Facebooku. Naše podobizna v manga stylu, kterou udělala jedna paní umělkyně z muzea mangy v Kjótu. Je to jeden z neoriginálnějších dárků, který jsem kdy dostal a moc si ho vážím. Taky mě podarovali bedýnkou se saké.

V Kjótu jsme se šli podívat i do šógunského paláce Nidžódžó. V tradičních japonských stavbách vás hned praští do očí, že uvnitř nemají skoro žádný nábytek. Naprostá čistota, jen malované zdi, tygři, ornamenty na hedvábí. Další japonská specialita je “zpívající podlaha.” Takovou mají i v Císařském paláci v Tokiu. Při každém pohybu hlasitě vrže. Vzniklo to údajně jako ochrana vládce před zákeřným přepadením.

Koukli jsme se i do Chrámu tisíce Buddhů Sandžúsangendó. Je opravdu impozantní. Buddhy v něm chrání hrozivě působící sochy bojovníků. Myslím, že děti rozhodně dokážou vystrašit. Zapálili jsme i s Monikou dvě svíčky a něco jsme si přáli.

Tak jo, máme za sebou cestopis a teď pojďme na věci, za kterými jsem přijel v první řadě. Obchodní a vědecká spolupráce. Japonsko je třetí největší světová ekonomika, hned po USA a Číně, s nejvyšším počtem bohatých domácností na světě.

Schválně si pojďte naše země srovnat.

HDP Japonska za rok 2018 bylo cca 4 972 miliard dolarů.
HDP České republiky bylo stejný rok zhruba 245 miliard dolarů.
Počet obyvatel Japonska byl zhruba 126,5 milionů.
Počet obyvatel Česka byl 10,6 milionů.
V přepočtu na obyvatele je HDP Japonska 39 293 USD
A teď pozor, v přepočtu na obyvatele je HDP Česka 23 113 dolarů.

Takže i když má Japonsko zhruba 20x krát větší HDP, v přepočtu na obyvatele není jeho HDP oproti Česku ani dvojnásobné.

Proč je pro nás Japonsko tak důležité? V Česku mají japonští investoři 266 firem, které zaměstnávají víc než 51 tisíc lidí. S Japonskem spolupracujeme třeba na výrobě energie z plazmy v tokamaku. V tom jsme dokonce dál než USA. Máme obrovský potenciál spolupráce, který se snažím rozvinout a na to jsem využil i tuhle návštěvu.

Potkal jsem se se zástupci Toyoty. Nejdřív na veletrhu Future Expo v Tokiu. Na něm jsem dostal mimochodem krásný model AA sedanu z roku 1936. Fajnšmekři ví, o co jde. Vystavíme ho v Lichtenštejnském paláci. Hlavně jsem ale jednal s místopředsedou představenstva Toyoty panem Shigeru Hayakawou. U toho byl i Richard Schneider a paní Sumire Tsutamune z CzechInvest Tokyo.

Toyota už teď vyrábí ve spolupráci s francouzskými automobilkami auta u nás v Kolíně a v roce 2021 převezme ve firmě francouzský podíl. Budou zvyšovat výrobu a vyrábět hybridní auta na bázi stlačeného vodíku. Takže ne elektromobily s těžkou lithiovou baterkou, ale vodík, z kterého chemickou reakcí vzniká elektřina a vodní pára. To je podle mě lepší cesta. Když jsem chodil v Tokiu ráno běhat, tak na červené najednou nastane všude ticho. Bylo by fajn, aby taková auta Toyota vyráběla i u nás.

Potkal jsem se i s vedením Nippon Electric Company. Je to globální firma se 120letou tradicí a 110 tisíci zaměstnanci. Vyvíjí třeba unikátní systém na rozpoznání lidské tváře. Na letištích ušetří spoustu času. Už ho zavedli v Americe u Delta Airlines. Stejný systém chystají pro letní olympiádu v Tokiu příští rok. I my s NEC spolupracujeme a chceme to dál rozvíjet. Bavili jsme se třeba o tom, že naše země bojuje o jedno ze čtyř Center excelence pro umělou inteligenci v rámci Evropské unie.

Mimochodem, Toyota i NEC mají centrály v Londýně. Přichází ale brexit. Toyotě jsem řekl, že k nám můžou stáhnout veškerou výrobu v rámci Evropy. Urputně jsem jejich zástupcům vysvětloval, že není lepší místo pro investice v Evropě než Česká republika. Jsme jedna z nejstabilnějších ekonomik, nezvyšujeme korporátní daně, máme skvělé lidi, a jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě.

Na všech jednáních jsem ukazoval naši brožuru Czech Republic: The Country for the Future. Rozdal jsem ji i zástupcům japonské hospodářské komory Keidanren, která zastupuje asi 1400 japonských firem. Řekl jsem jim, že chceme mít s Japonskem přímé letecké spojení. Věděl jsem, proč to dělám, viceprezident Keidanrenu pan Shinya Katanozaka je totiž zároveň šéf All Nippon Airways, to je ještě výkonnější letecká společnost než Japan Airlines.

Dál jsem byl na obědě pořádaném organizací International Friendship Exchange Council. Byli tam i zástupci japonského pivovaru Asahi, který vlastní Plzeňský Prazdroj, KPMG, Mitsubishi, Toyota Tsusho Corporation, Toyota Peugeot Citroen Automobile Czech, která už u nás už vyrobila 3,5 milionů aut, Denso, které zaměstnává 3000 lidí na Liberecku, Konica Minolta, pro kterou pracuje 700 lidí v Brně, Daikin, Medical Corporation Tatsuoka, FANCL Corporation, MUFG Bank, Sumitomo Mitsui Banking, Nippon Paint Automotive Czech, IP Partners, Drone Safety, Hi-Lex Corporation a Mitsui.

Vystoupil i prezident FEC Ken Matsuzawa, který má 85 let a je nesmírně čiperný. Celkově japonští byznysmeni nás Čechy strašně chválili. Dokonce říkali, že pracovitost Čechů nemá obdoby a jeden mluvil o zlatých českých ručičkách. Stěžovali si ale na těžkopádný byrokratický systém. Budeme se snažit to vylepšit.

Dál jsem jednal s místopředsedou vlády a ministrem financí Japonska panem Taro Asem. Je to bývalý premiér a ve svých 79 letech má obrovské zkušenosti. A je neskutečně fit. Měli jsme dobrou chemii. Bavili jsme se o spoustě věcí včetně přímé letecké linky, o tom, že v rámci 100 let našich diplomatických vztahů by měl k nám do Prahy přiletět pan premiér Šinzó Abe. Na okraj našeho bilaterálního jednání bychom mohli udělat i schůzku se všemi zeměmi V4. Taky jsme se bavili o porodnosti a problému vymírání národa. Japonci jsou na tom podobně jako my. Byla to opravdu vřelá schůzka a dokonce jsme i přetáhli čas.

Jednání se samotným premiérem Abem bylo rychlejší. Musel stihnout asi 60 schůzek s dalšími státníky, kteří přiletěli na intronizaci. Myslím, že jsem mu ale všechno podstatné předal. Nejen, že chceme přímou leteckou linku, ale hlavně, aby přiletěl do Prahy a podepsali jsme dohodu o strategickém partnerství, o které se jedná už od roku 2009. U nás máme sice nejnižší nezaměstnanost v Evropě, ale zároveň i nedostatek pracovní síly.

Makáme na tom, abychom transformovali průmysl a celou ekonomiku. Robotizace, umělá inteligence, vysoká přidaná hodnota. Prostě to, čemu se říká Průmysl 4.0. Píšu o tom i v knížce O čem sním.

Jsme na to výborně připravení, jak píše ve své zprávě Erste Group. Když si jejich studii rozkliknete, dočtete se, že Česká republika vyniká nad všemi ostatními postkomunistickými zemi v přívětivosti pro byznys nebo třeba v rovných podmínkách. Dávám za chvíli na Facebook.

Ten týden v Japonsku jsem využil i k dalším bilaterálním jednáním. Potkal jsem se s místopředsedou vlády Ománu panem Said Asaad Bin Tariq Bin Taimur al Saidem. S ním jsem se viděl už na jednání evropských a arabských zemí v Egyptě. A vždycky to je zážitek. Tentokrát jsme během jednání dýchali kadidlo, pohostili nás datlovou pastou s kešu oříšky a dali jsme si jejich tradiční kafe. Miniaturní, ale hrozně silný. U toho jsme řešili věci, které máme už nějaký čas rozjednané. Přímou leteckou linku do Ománu, otevření ambasády v Praze. Řekl jsem panu místopředsedovi, aby k nám přiletěl a vzal i obchodní delegaci. Omán patří v rámci arabských zemí k těm otevřeným a příznivým. Chceme nejen víc turistů, ale hlavně větší vzájemný obchod. Od pana Saida jsem dostal jako dárek stříbrem vykládanou dýku, vystavíme ji v Lichtenštejnském paláci. A dostal jsem pozvání do Ománu.

Jednal jsem i s vietnamským premiérem Nguy?nem Xuânem Phúcem. Přímá letecká linka Praha-Hanoj by se mohla spustit příští rok. Ale víte co, radši už nic neslibuju. V médiích na mě někteří lidi útočí, že ještě nefunguje přímý spoj do Bangkoku, který Thajci slibovali na říjen. To ale není problém na naší straně. Letecká společnost Air Asia čeká na dodávku letadel, která se zpozdila kvůli motorům, takže to odsunuli na první pololetí 2020. Už v lednu ale začnou na zkoušku charterové lety. Takže k lince Praha-Hanoj vám řeknu jen to, že na ní děláme. Abych zas neschytal kritiku, místo toho, aby byli komentátoři rádi, že buduju nové kontakty a zařizuju lepší spojení se světem, tak na mě útočí. No nic…

Jak v případě Vietnamu, tak Thajska, ocení přímé lety nejen turisti, ale jsou důležité pro byznys. Do Vietnamu, 100milionového národa s obrovským potenciálem, chystáme ekonomickou misi s ministrem Richardem Brabcem a jak vám pořád píšu, musíme rozhazovat obchodní kontakty i jinde než po Evropě, na které je náš vývoz z 87 procent závislý.

S premiérem Phúcem jsme řešili i konkrétní obchodní příležitosti pro naše firmy. Chtěli bychom dodávat zařízení do podzemních dolů, taky samozřejmě vojenskou techniku včetně našich bitevníků od Aera. Taky jsme se bavili, jestli nevytvořit nějaký program pro sestřičky, kterých máme v Česku málo.

Jednal jsem i s německým prezidentem panem Frankem-Walterem Steinmeierem. Hlavní témata byla situace v EU a NATO po konfliktu v Sýrii. Taky energetika a změna klimatu. Zajímalo mě, jak Němci hodlají řešit budoucnost jejich ekonomiky, když tak radikálně zařízli uhlí a jádro. Mluvili jsme o přístupových jednáních se Severní Makedonií a Albánií, tedy o tom fiasku, o kterém jsem vám psal minule. Samozřejmě vím, že to nebyla chyba Německa, ale chtěl jsem znát jeho názor.

Dál jsem jednal se srbskou premiérkou Anou Brnabićovou. Je to ženská od rány, rozumíme si. Sice se Srbskem už probíhají přístupové rozhovory do Evropské unie, ale samozřejmě Srbové vnímají tu skepsi některých států EU vůči Balkánu.

Jak vidíte, týden v Japonsku byl takový mix společenských, byznysových a politických setkání. Po intronizaci císaře byl slavnostní banket v Císařském paláci. A zase ten japonský perfekcionismus. Všichni jsme se podle pořadí vítali i loučili s císařovnou, císařem a jeho bratrem.

Během banketu jsem seděl naproti korejskému premiérovi, u stolu s námi seděl japonský premiér, thajský premiér s manželkou a vietnamský premiér, egyptský ministr a další. Taky jsem se pozdravil s brazilským, maďarským a ukrajinským prezidentem, slovenskou prezidentkou a mluvil jsem i s viceprezidentkou Íránu. Velice příjemná a inteligentní dáma. Rumunského prezidenta jsem zval na jednání koheze 5. listopadu, ale kvůli volbám u nich, které jsou 10. 11. bohužel nemůže.

Byli jsme s Monikou i na banketu, který pořádal premiér Šinzó Abe s manželkou a dal jsem rozhovor japonské NHK TV a deníku Nikkei Shimbun.

Odlétali jsme ve čtvrtek v noci a měli přestupovat zase v Dubaji. Jenže, jak jsem vám na začátku psal, během turbulencí dostal jeden pasažér infarkt a piloti museli nouzově přistát v Šanghaji. Snad je v pořádku. Naštěstí jsme i se zpožděním letadlo v Dubaji stihli a v Praze přistáli v pátek na čas.

Co se dělo mezi tím v Česku?

ROZPOČET 2020. Ten nejdůležitější zákon roku, který připravila a se všemi dlouhé měsíce projednávala Alena Schillerová. Poslanci ho tenhle týden schválili a jde do druhého čtení. Opozice do něj samozřejmě chtěla hodit vidle, ale nepovedlo se jí to. Ve Sněmovně naši ministryni financí podpořil i pan prezident a slíbil, že pokud Sněmovna rozpočet finálně schválí, podepíše ho.

Napsal jsem vám o něm kolikrát? Podle mě už tak desetkrát. Takže opáčko a velmi rychlé, co rozpočet na rok 2020 lidem přinese.

Další zvýšení průměrného důchodu o 900 korun měsíčně. Po tomhle zvýšení bude průměrný důchod 14.326 korun.

Zvýšení rodičovského příspěvku z 220.000 na 300.000 korun.

Nárůst platů o 10 procent u pedagogických pracovníků v regionálním školství příští rok a o 9 procent v roce 2021. Díky tomu bude průměrný plat učitele v roce 2021 minimálně 45.000 měsíčně.

Ostatní pracovníci ve veřejné sféře dostanou přidáno pevnou částku 1500 korun měsíčně. Nejvíc si polepší ti s nejnižšími výdělky. K tomu rušíme nejnižší tabulku tarifů, takže si třeba kuchařky, uklízečky nebo uvaděčky polepší o dalších 3,5 procenta.

Zvyšujeme podporu vědy a výzkumu na 47,6 miliardy.

Investice budou rekordní. Z národních zdrojů 88 miliard a s evropskými penězi skoro 147 miliard.

Víc peněz na silnice, železnice, obchvaty. Z národních zdrojů půjde 70,2 miliardy, což je další historický rekord. Když se k tomu přičtou peníze z EU, bude to dokonce 83,2 miliardy.

Víc peněz na obranu. Celkem 75,5 miliardy, to bude o 8,8 miliardy víc než letos.

A taky budeme ještě víc šetřit. Všem resortům snižujeme užší provozní výdaje o 10 procent. To znamená hlavně nákup materiálu, vody, paliv, energií, služeb.

Už vás s tím nebudu víc zatěžovat. Radši si přečtěte, co k tomu řekla ve Sněmovně paní ministryně financí. A koukněte u ní i na graf, jak díky našemu lepšímu výběru daní rostou příjmy nejen státní pokladny, ale i krajů a obcí. Příští rok dostanou o 20 miliard víc. Dávám za chvíli na Facebook.

K tomu vyšla nová studie Eurostatu, podle které měla naše země loni 4. nejnižší poměr dluhu k HDP ze všech zemí Evropské unie.

Co mě mrzí, že ve Sněmovně pořád visí ve třetím čtení náš daňový balíček, který bojuje se závislostmi na chlastu, hazardu a cigaretách a zároveň by vytvořil podmínky pro lepší životní úroveň.

Další věc, co se stala, když jsem byl v Japonsku. Poslanci schválili výroční zprávy České televize za rok 2016 a 2017. Já sám jsem vyzval naše poslance, ať pro ně zvednou ruku. Víte, že jsem k České televizi kritický, nikdo o mně nepřinesl tolik negativních a mnohdy účelových zpráv, jako ona. Ale ve Sněmovně se hlasovalo o jejím hospodaření a v něm nikdo nenašel takové pochybení, že by se nemělo odsouhlasit.

Rozumějte, nerozhodovalo se o kvalitě nebo nekvalitě České televize, o její objektivitě a vyváženosti. O tom z podstaty demokracie ani politici nemůžou rozhodovat, ale lidi zvolení do rady ČT. Každopádně jsem pro, abychom se důkladněji podívali na její hospodaření za rok 2018, které teď bude na výboru. Podle mě by hospodaření České televize měl hlídat Nejvyšší kontrolní úřad, stejně jako to dělá u ostatní velkých státních podniků. Dáváme do ní přece peníze my všichni.

Psal jsem vám v minulém hlášení o tom, že zvedáme platy kantorů, chceme je víc odměňovat a i přesto nejsou školské odbory spokojené. Taky jsem vám psal, že si s nimi dám hned po návratu z Japonska schůzku. No a dvě a půl hodiny po příletu už jsem seděl s ministrem školství Robertem Plagou, šéfem odborů Františkem Dobšíkem a zástupci středních škol.

Odbory pořád vyhrožují stávkou, ale já mám pocit, že naše páteční jednání bylo pozitivní. Jsem rád, že odboráři v principu akceptovali, že u platu je potřeba mít i pohyblivou složku. Ministr Plaga odborům znovu zopakoval, co všechno vláda pro školství dělá. A že školství je pro nás absolutní priorita. Není to jenom zvyšování platů tak, jak jsme slíbili, to znamená, že učitelé budou brát v průměru o 50 procent víc, než brali v roce 2017. A to je zdaleka nejvyšší navýšení platů ze všech. K tomu investujeme do staveb, oprav a rozšiřování škol a školek víc než 8,5 miliardy korun.

Díky tomu jsme mohli letos otevřít hned několik úplně nových škol, třeba v Rudné u Prahy, kterou jsem v září otevíral s ministryní Schillerovou. Anebo v Psárech, kde vyrostla supermoderní škola za stovky milionů, a to na zelené louce. To všechno díky správně nastavené investiční politice naší vlády. A samozřejmě nejde jenom o základní školy, podpořili jsme taky fakulty vzdělávající nové lékaře, a to akčním plánem za 7 miliard korun, aby mohlo studovat víc lékařů. Podobně jsme posílili i pedagogické fakulty.

Zpátky k platům a k páteční schůzce s odbory. Vláda dává na platy učitelů navíc 11 miliard korun! A další 2,2 miliardy jsou navíc na platy nepedagogů, to znamená školníků, uklízeček, kuchařek a dalších lidí, bez kterých by školy nemohly fungovat. Další miliardu dáme nepedagogickým pracovníkům, aby jich mohlo být víc, a za další miliardu se prodlouží provozní doba školek, což ocení plno rodičů. Školy pak dostanou i 1,4 miliardy na dělení tříd, aby nebyly tak přeplněné a učitel se mohl líp žákům věnovat. Jde o 16,5 miliardy navíc, které školy v příštím roce dostanou.

Ministr Plaga odborářům jasně vysvětlil, jak budou peníze na platy letos rozdělené a mně to dávalo smysl. Původně chtěl dát 2700 korun každému učiteli k platu navíc, a dalších 900 korun na navýšení příplatků a odměn, dohromady tedy 3600 na každého z nich. Chtěl tak motivovat hlavně ty mladé, pro které by bylo takové navýšení nejvýhodnější, a taky pro učitelky v mateřských školkách. Já jsem ale argumentoval, že to není spravedlivé vůči těm starším a zkušenějším učitelům.

Vrátili jsme tak debatu na to, že by se učitelům navýšily platy procentuálně. Z 10 procent, o které vláda peníze učitelům navyšuje, by šlo 7 až 8 procent přímo do platu a zbytek na příplatky a odměny. Máme zájem, aby starší zkušení učitelé neodcházeli do důchodu a byli motivovaní pracovat dál, protože prostě máme kantorů málo. A mladé učitele, kteří se osvědčí, můžou ředitelé motivovat pohyblivou složkou. Myslím, že ředitel by měl mít možnost ocenit ty, kteří ve své práci dělají něco navíc nebo kvalitněji.

Takže vidíte, co pro školství děláme. Miliardy navíc na platy učitelů i nepedagogů, miliardy do investic a další miliardy na to, aby mohly školy dělat svou práci líp. Znovu říkám, školství je pro nás priorita. Mrzí mě, že odbory všechny tyhle naše snahy přehlíží, mluví jen o platech a ne o tom, co všechno pro školy děláme.

Nechápu, proč mluví o stávce dnes, když se platy zvedají o 50 procent za 4 roky naší vlády, a nebouřili v ulicích před 10 nebo 15 lety, kdy vlády na učitele úplně kašlaly.

Pojďme dál, tady mám pro vás ještě krátké zprávy, o které se s vámi chci podělit. Ke každé vám dám za chvíli na Facebook odkaz.

Naše země je 4. nejlepší ze všech zemí EU v recyklaci plastů.

Firma Liftago, jedna z těch, o kterých jsem psal v mé knížce, jako příkladu naší české šikovnosti, se dál rozrůstá a spouští teď doručování balíků ve městech.

V mé knížce jsem taky psal o plastickém chirurgovi Bohdanu Pomahačovi, který v USA provedl první úplnou transplantaci obličeje. Teď si připsal další a hned dvojité prvenství, když tímhle způsobem pomohl Robertovi Chelseovi. Byl to první afroamerický a zároveň nejstarší pacient, který tenhle zákrok podstoupil. Panu Pomahačovi gratuluji k úspěchu.

A ještě vás chci pozvat teď v pondělí na Den otevřených dveří v Kramářově vile. Přijďte se do tohoto jedinečného kousku našeho národního bohatství s výhledem na Prahu podívat teď v pondělí.

Snad v to pondělí stihnete zajít i na Ministerstvo průmyslu a obchodu. To je ta monumentální budova se skleněnou kupolí na pražském nábřeží Na Františku. Poznáte ji hned, nejen podle kupole, ale i že má víc než 120 soch a plastik, které symbolizují podnikání a průmyslové obory. Náš ministr Karel Havlíček se vám bude celý den věnovat a ukáže vám poslední technologické vychytávky včetně virtuální reality.

Já teď jdu na slavnostní přísahu našich vojáků na Hradčanském náměstí a pak celé pondělí budeme si připomínat vznik samostatného Československa.

Mějte se moc fajn, a doufám, že se během oslav potkáme. Třeba na Vítkově.