Cesta do práce šalinou je občas velmi namáhává, občas velmi vtipná a někdy totálně nudná. Jednou jste svědkem tak hrozně vášnivé hádky italského páru, že řidič div nevykolejí, a která skončí hodem zásnubního prstenu z okna, jindy zas slyšíte dvě dámy v úctyhodném věku rokovat o tom, jak ti dnešní mladí už ani nepozdraví, a že je jasný že je to z těch novejch "zmartfoůnů", protože v Blesku psali, že tyto "zmartfoůny" způsobují rakovinu mozku, tudíž se není čemu divit.

Moje poslední cesta mě však donutila se zamyslet nad tím, co tyto "zmartfoůny" znamenají pro 2-6 leté děti… Jednou takhle nastoupila mladá maminka s malou hopsandou, která se hrnula k sedadlu u okna a s kočárem, který ukrýval spící škvrně. Maminka si vyčerpaně sedla a vytáhla telefon, který zaujal pozornost malé hopsandy. Mohly jí být tak tři, čytři roky. Následující rozhovor vypadal asi takto:

"Mamííí, půjčíš mi telefon?". Když jí mamka hned neodpověděla, tak znovu, tentokrát o oktávů výš s přidáním decibelů:

"MAMÍÍ! Pujčíš mi ten telefon?!"

"Teď ne, až doma, teď by ti mohl spadnout a rozbít se."

"Prosím!"

"Ne, až doma"

"Ale já chci hned teď!"

"Říkám, že až budeme doma!"

"Neeee, JÁ CHCI HNED TEĎ!!"

"Nekřič!"

"Tak mi ho prosím půjč na chvíli..."

"Tak jo, ale jen jestli budeš hodná."

"Jo budu."

"Dobře, ale jen na pět minut, za chvilku stejně vystupujeme."

A dítě se spokojeně uvelebí na sedadle s mobilem v ruce a hraje si. Najednou je klid a ticho a ostatní cestující si můžou oddechnout.

Tak si říkám, jaký je ten správný věk dítěte pro používání takové technologie? V období školky, základky nebo až střední školy? Opravdu se dítě v dnešní době nemůže zabavit něčím jiným, než telefonem? Otázku vztahu dětí a moderních technologií řešíme už celé generace. Dnes jsou to mobily, dříve televize a klidně bych se vsadil, že po Gutenbergovi existovala doba, kdy rodiče říkali dětem: "nečum furt do těch knížek a běž raději dělat na pole".

Pohled do statistik za posledních let nám ovšem říká, že právě různá chytrá zařízení poskytují valné většině dětí zábavu na 4 - 6 hodin denně. A to je svým způsobem pochopitelné - sociální sítě, jako Facebook, Instagram nebo Twitter, jsou pohodlnějším způsobem, jak zůstat v kontaktu s přáteli, a streamovací služby nebo videohry dovedou poskytnout únik z často celkem nepříjemné reality.

Ostatně, tohle není jev, který by byl novinkou pro naši generaci. Už generace předcházející dovedla strávit hodiny času před televizí. Češi jako celek mají obrazovky zkrátka raději než ostatní. V Evropě jsme dokonce jedničky, před obrazovkami jsme strávili v roce 2014 v průměru 7 hodin denně.

Nebezpečí inteligentních přístrojů po kapsách není tedy nové v tom, že by útočily na "slabší" část populace. Ona hrozba (a zároveň i potenciál) se skrývá v multifunkčnosti těchto zařízení. Přece jenom televize vždycky byla jenom televize, krabice na sledování filmů, takže jednosměrný proces. Na druhou stranu cokoliv, co připojíme k internetu, se stává bránou k miliardám dalších uživatelů, což pochopitelně podstatně zvyšuje přitažlivost těchto technologií i se stinnými stránkami, které k nim patří. Jednodušší kontakt s přáteli i hrozba zneužití osobních dat, prostředek k relaxaci i žrout času pro rodinu, nástroj pro seberozvoj i možná finanční černá díra, která se mimojiné může projevit například stahováním různých

mobilních aplikací, často zpoplatněných, takže rodiče na konci měsíce s hrůzou zjistí, že polovina poplatků za telefon tvoří položky, jako je Colorfy, Minecraft nebo Assassin´s Creed.

A jak se s tím vyrovnat? Zlatá střední cesta aneb nejenom mobilem živ je člověk. Všem nám prospěje dívat se víc kolem sebe a hlídat si čas a peníze, které věnujeme virtuálnímu povyražení.

Andrej Bóna

kandidát č.2 do Evropského parlamentu za KSČM - Česká levice společně