Vláda se opírá o podporu KSČM.  Což sice mně osobně vadí, ale některé hlasy, které o tom mluví, mi přijdou opravdu směšné. Největší problém s tím má dle všeho pan Kalousek, což už ale není úsměvné, ale opravdu trapné, protože to byl on, kdo jako první v roce 2006 chtěl za tiché podpory KSČM vládnout, tehdy jako předseda KDU-ČSL. V roce 2010 „procitl“, vše vysvětlil nutností vzbudit reakci a stal se z něj bojovník proti KSČM. Opět se zde nechci zastávat KSČM, nemám proč. Ale situace je přece taková, že po sametové revoluci naši poslanci tuto stranu nezrušili a umožnili její existenci, ať se nám to líbí, nebo ne. Tato strana funguje, má stanovy schválené Ministerstvem vnitra a má své voliče. To, že bude podporovat tu kterou vládu a to že se dokonce asi někdy stane i koaličním členem vlády, je tedy zřejmé, a pokud se chceme ohánět demokracií a demokratickými principy, nezbývá nám než toto akceptovat. Nebo musí současné politické strany pracovat tak, aby tato strana ztratila své voliče a přirozeně zanikla.

A to mě přivádí k další věci. Dnes tu většina opozičních stran vykřikuje slova o tom, že poprvé vzniká vláda za podpory KSČM. Na druhou stranu se mnoho těchto stran neštítilo přijmout podporu při hlasování, kde šlo o každý hlas, mnoho těchto stran dokonce zažilo koaliční spolupráci s touto stranou třeba na úrovni kraje, města či obce. Navíc, účastnit se vlády mohla většina stran, ale nechtěla. To znamená, že by nás čekali předčasné volby. Nevím, komu by prospěli, nevím, kolik by to stálo finančních prostředků. Složit koalici, ať v jakýchkoli podmínkách – tedy vládní, krajskou, ale i koalici v té které obci či městě je vždy uměním možného. Současný premiér, kterého opravdu nemusím, se rozhodl a vládu s většinovou podporou sestavil. (dle ústavy navíc s podporou demokratických stran!!!) V parlamentní demokracii se musíme rozhodnout už jen tak, že buď demokracii chceme, nebo nechceme.  Ale křičet teď cokoli o nedemokracii je popírání toho, že o sobě tvrdíme, že jsme demokrati. ODS se předem rozhodla, že jednat nechce a nebude, SPD do vlády naopak chtěla, ale toho se nakonec současný premiér zalekl, mluvit o Pirátech ani nechci, protože je to pro mne strana nečitelná, jsou to lidé, kteří hodně mluví, hodně kritizují, ale s dovolením mám na ně podobný pohled jako bývalý pan prezident Václav Klaus. STAN bohužel popírají sami sebe, protože stíhaný premiér je pro ně problém, stíhaný politik už ne. To moc nejde dohromady.

Prezident, a v mnoha věcech s ním nesouhlasím, vystoupil ve sněmovně. Ti, co mají nejvíce plnou pusu demokracie, odešli ze sálu. Ti, kteří ve volbách dostali necelých 6 % hlasů, nechtějí poslouchat toho, který dostal v přímé volbě více, než 50 % těch, kteří chtěli volit.

V demokracii je to prostě složité a někdy vyhraje ten, kdo se části nelíbí, koho nemá část politického spektra ráda, ale i to k demokracii patří. Nikdy jsem nevolil ANO, nikdy jsem nevolil KSČM. A vadí mi části programového prohlášení, či spíše části, které tam dle mého chybí, vadí mi, že místo slibované vlády odborníků a profíků celá komedie kolem paní Malé, vadí mi jednání kolem pana Pocheho a s tím spojené ohýbání Ústavy ČR. Vadí mi chybějící důraz na sociální služby. V diskusi kolem vlády mi chybí střet představy o fungování státu a státní správy. Přesto vláda je a dostala důvěru.

A vadí mi a irituje mě dnešní stav společnosti, dnešní vyhrocenost situace, polarizace společnosti je až neskutečná. Dochází k neustálému pomlouvání, používání lží, používání dezinformací, pravidelně se na všech úrovních politici navzájem nerespektují a ještě raději se udávají. Smutný pohled. Řekl bych, že s tou naší demokracií, po které jsme tak volali a za kterou jsme bojovali, moc neumíme nakládat. Každý si ji totiž vykládá po svém, mnoho lidí má najednou pocit, že může cokoli. V současné situaci mít pocit, že si lidé budou politiků vážit je opravdu asi nesmyslné. A při vystoupení některých poslanců a politiků se tomu nelze divit. Ale máme vládu, a máme politiky, které jsme si zvolili.