Mami já se bojím, že kýchnu a budou se mě ve škole štítit. Že by měli mít prvňáčci jiné starosti? Taky si myslím.
V úterý byl první školní den. Já, tak jako tisíce jiných rodičů, jsem vedla svého syna poprvé do školy. Pro všechny tyto děti je to něco nového, neznámého a je na nás rodičích, abychom jim poskytli zázemí, oporu a jistotu, že se nic tak hrozného neděje. Že je to jen taková větší školka, kde se budou učit nové věci, poznají nové kamarády, budou hrát hry na školním hřišti a mohou navštěvovat zajímavé kroužky. Letos to ale není vůbec snadné. Média nekončícími reportážemi hluboko v dětech zasela strach o sebe, své blízké, strach ze smrti, z ostatních.
Musíme si uvědomit, že děti jsou mnohem vnímavější a zranitelnější, než my dospělí. Je pro ně víc, než pro nás, důležité zapadnout do kolektivu, být součástí "smečky". Místo toho, aby se do ní letos, jako jindy, nenásilně včlenily a řešily, kdo s kým bude v týmu a komu jde líp čtení, řeší co se stane, když zakašlou. Budou je spolužáci nenávidět? Budou se jich bát? Odmítne je proto ten kolektiv? Musíme si uvědomit, že pro ně je škola hned po rodině, pokud funguje, nejdůležitější instituce v jejich životě. Jak se mají v klidu učit, vytvářet si pouta a vztahy k paním učitelkám a ke škole samé, když jim od března říkáme, že škola je nepřátelská, nebezpečná. Školy se omezují a zavírají, radši tam přece vůbec nechodit.
Já nechci zlehčovat, ani podceňovat, počáteční opatření. Jsem pro zvýšenou hygienu a ostražitost. Ale vždycky je třeba se na vše dívat racionálně. Místo špatných známek se teď bojí stigmatizace, z běžných nachlazení mají obrovský strach. Bojí se osamělosti, pobytu v nemocnici, úmrtí blízkých. To zanechá na psychice vážné stopy. Na linku bezpečí volalo v minulých měsících bezprecedentní množství dětí se skutečnou hrůzou z budoucnosti. Skoro desetkrát víc, než je běžné. Dětí, které měly deprese a mnohé uvažovaly dokonce o sebevraždě. A deptají se tím už děti od dvou let ve školkách. A zmatek vládních opatření, kdy ani rodiče neví co bude, k tomu určitě nepřidá. Myslím, že děti patří do škol a kromě naprosto výjimečných situací by tam měly chodit. Tyto sociální interakce a řád jim totiž žádné distanční, ani jiné alternativní vyučování, neposkytne. A ty školy je mají vzdělávat, ne hlídat jestli správně pochopily "tisíce" vládních nařízení o systému nošení roušek.
Nenechme našim dětem ničit psychiku. Nepodceňujme rizika, ale nepodporujme panický strach z budoucnosti. Snažme se z nich vychovat silné, vyrovnané a zodpovědné osobnosti. Jednou nám to vrátí.