Důchodové pojištění je nedobrovolné a nenávratné
Předně je třeba říci, že náš, tzv. průběžný, důchodový systém (PAYG) není primárně založen na zásluhovosti ani na „spoření si“ na budoucí starobní důchod, a že tzv. důchodové pojištění není pojištěním klasického typu, jak jej známe z jiných oblastí našich životů (pojištění majetku, životní pojištění). Naopak, vzhledem k neekvivalentnímu, nedobrovolnému a nenávratnému charakteru tohoto (důchodového) pojištění se mnohem spíše jedná o daň sui generis a v tomto duchu se také musí odvíjet veškeré úvahy o možných reformách, změnách či úpravách našeho důchodového systému.
Povinné spoření ve fondech? Nikdy!
Pokud nějaká budoucí politická reprezentace nepřistoupí k přechodu na systém povinného spoření v důchodových fondech, což by byla po mnoha zkušenostech z poslední doby (nejen) ve středoevropském prostoru neodpustitelná chyba, bude i nadále klíčovým parametrem našeho důchodového systému počet aktuálních plátců důchodového pojištění. Jinými slovy, pro budoucnost a udržitelnost českého důchodového systému je zásadní podpora porodnosti a aktivní prorodinná politika českého státu.
Chtějí snad dohnat OSVČ na dávky?
Dále poznamenejme, že současná činnost ministerské (Ministerstvo práce a sociálních věcí) Komise pro spravedlivé důchody není cestou k uskutečnění klasické důchodové reformy. Pokud by se mělo hovořit o skutečné reformě, museli bychom přikročit k zásadní změně stávajícího systému (a jeho podstaty), nikoli k dílčím úpravám jeho jednotlivých komponent, jako je například plánované zvyšování sociálních odvodů u OSVČ, které nejenže v budoucnu ještě dále zatíží náš průběžný důchodový systém na straně výdajů, ale zároveň sníží aktuální koupěschopnou poptávku živnostníků se všemi ekonomickými konsekvencemi a může vést i k odchodu části OSVČ tzv. mimo systém, respektive ke zvýšení jejich „poptávky“ po některých dávkách státní sociální podpory a pomoci. Stejně tak nemístné a kontraproduktivní jsou úvahy o zvyšování hranice věku pro odchod do důchodu respektive přesněji řečeno hranice pro vznik právního nároku na starobní důchod. Zde nesmíme zaměňovat (zvyšující se) průměrný věk dožití s věkem, dokdy je člověk po všech stránkách podávat plnohodnotný pracovní výkon. Ten se nijak dramaticky nezvyšuje, jelikož je determinován přirozenými faktory.
Matkám právo dřívějšího důchodu
Pokud bychom měli v této oblasti přistoupit k nějakým změnám, pak určitě razantně zvýhodněme dobrovolný pozdější odchod do starobního důchodu, tam kde to zdravotní stav a povaha vykonávané profese dovolí. Mělo by to fungovat tak, aby byl odklad pobírání důchodu bonifikován co nejtěsnějším přiblížením výše důchodu k poslední mzdě. Máme-li uvažovat o nějaké změně hranice důchodového věku, tak spíše o jejím snížení, například pro ženy-matky. Zásadním nástrojem „důchodově-reformních“ změn ovšem musí být (finanční) zvýhodnění výchovy dětí. Je alarmující, že Česko má zápornou populační bilanci již téměř čtyřicet let a že v horizontu několika desetiletí, při zachování současného charakteru vývoje porodnosti, reálně hrozí docela dramatické snížení velikosti naší populace, a to při současně probíhající změně věkové struktury obyvatelstva respektive početnosti jednotlivých věkových skupin v neprospěch občanů v tzv. produktivním věku.
Daňové odečty, ne jen úlevy
Jednou ze zásadních příčin tohoto stavu je právě nadměrné zdanění mezd rodičů, kdy následně starobní důchodci, kteří řádně vychovali své děti, de facto financují důchody bezdětných důchodců a jsou tak opakovaně finančně diskriminováni. A to nemluvíme o tom, že výchova více než dvou dětí v rodině je pro většinu našich občanů jen velmi obtížně ufinancovatelná. Motivace mladých lidí k tomu, aby zakládali (nejlépe početné) rodiny musí mít významnou a citelnou podobu, například ve formě snížení složené (včetně stávajících pojistných odvodů) sazby daně z příjmu fyzických osob a následných razantních daňových odečtů (tzn. rozhodně ne pouze formou úlevy na sociálním pojištění). Naší představou je, aby rodiče jednoho dítěte platili tuto „složenou“ daň (daň z příjmu + pojistné odvody) ve výši 15 % (nyní je to cca 31 %), rodiče dvou dětí ve výši 7,5 % a rodiče tří a více dětí by byli od placení daní (a odvodů) osvobození zcela. To by se mohlo výrazně promítnout do aktuální příjmové situace zejména střední a nižší střední třídy. Nízkopříjmové skupiny našich občanů, které mnohdy na tzv. daňový bonus (záporná daň z příjmu) dosáhnou už nyní, výše popsaná navrhovaná úprava, vzhledem k i tak velmi nízké úrovni jejich mezd, pochopitelně k rozšiřování rodin nemůže nikterak stimulovat. Pro ně musíme zachovat a rozšířit kapacitu příslušných dávek státní sociální podpory (zejména rodičovský příspěvek a přídavek na dítě) a současně všemi možnými nástroji tlačit na zvyšování mezd, a to především v privátním sektoru.
Chceme bezúročné novomanželské půjčky
Samozřejmě platí, že pouze účetní a finanční logika nesmí zůstat jedinou náplní prorodinné politiky. Jejími dalšími součástmi by mohly být mj. bezúročné novomanželské půjčky se státní garancí, státní (a obecní) podpora bytové výstavby, rozšiřování kapacit veřejných mateřských školek a základních škol, sítě dětských lékařů apod. Svoji roli mohou sehrát i taková legislativní opatření, která mladým lidem umožní rozhodovat se o založení rodiny, aniž by riskovali dlouhodobý kritický pokles příjmů anebo ztrátu zaměstnání. Jde například o možnost čerpání dávek při ošetřování dítěte a části rodičovské dovolené prarodiči či jinými přímými příbuznými apod. Při všech těchto úvahách také nesmíme zapomínat na stávající seniory, a to zejména na ty z nich s nejnižšími příjmy. Zde se nabízí například zavedení institutu minimálního důchodu, které by řešilo jejich mnohdy naprosto nedůstojnou životní situaci. Dlouhodobá stabilita a udržitelnost důchodového systému je jednoznačně prvořadým národním zájmem. Jejím zásadním pilířem se jeví být právě prorodinná politika. Mějme to při všech „reformních“ úvahách na paměti.
