Na poslední červencové schůzi Poslanecké sněmovny jsem slíbila, že nezapomenu na živnostníky (a společníky tzv. „eseróček“) zaměstnané též na částečné úvazky ve standardním pracovním poměru, kteří dodnes, naprosto diskriminačně a neakceptovatelně, nemají nárok na tzv. kompenzační bonus (44 500 Kč) jako na částečnou finanční náhradu za dopad omezujících opatření ze strany státu v důsledku epidemie koronaviru na jejich podnikání. Včera jsem svůj slib podáním příslušné novely zákona o kompenzačím bonusu splnila. Vláda totiž v polovině července (tedy až neuvěřitelné čtyři měsíce po vypuknutí nouzového stavu spojeného s epidemií koronaviru), předložila do Sněmovny návrh, který (konečně) přinášel konkrétní finanční pomoc v podobě onoho kompenzačního bonusu i pro zaměstnance pracující na dohody o provedení práce a na dohody o pracovní činnosti. Tato vládní novela tehdy také rozšířila okruh osob, které mohly dosáhnout na kompenzační bonus pro živnostníky a společníky společností s ručením omezeným, o občany, kteří na tyto tzv. dohody mimo pracovní poměr, vedle svého podnikání, také pracovali. A kteří byli do té doby bez jakékoli pomoci ze strany státu, mnozí z nich pak zcela bez jakéhokoli příjmu. Chtělo by se říci „pozdě, ale přece“, jenže to by bylo vůči vládě až příliš, a neodůvodněně, shovívavé.

Poctiví a pracující lidé. Bez výjimky

My v hnutí SPD jsme totiž za tuto věc bojovali již od druhé poloviny března, já osobně jsem v této záležitosti podala řadu pozměňovacích návrhů k jednotlivým „koronavirovým“ zákonům, které vládní poslanci vždy zamítli. Stejně zamítli návrh hnutí SPD na zařazení mimořádného bodu na jednání Sněmovny, který by se zabýval právě akutní pomocí těmto občanům, které vláda dlouhodobě ignorovala a diskriminovala. Je tedy faktem, že vládní pomoc přišla velmi pozdě a že velký počet občanů, kterým je určena, se už předtím dostal do vážných existenčních problémů. Tito lidé se museli mnohdy se za dost nevýhodných podmínek zadlužit, anebo složitým a až ponižujícím způsobem žádat, navíc často neúspěšně, o sociální dávky. Přitom šlo bez výjimky o poctivé pracující lidi, kteří léta platí daně a povinné pojistné odvody a stát nijak finančně nezatěžovali.

Vím i o společnících s.r.o. s částečnými pracovními úvazky

Zmíněný vládní návrh – vedle toho, že přišel neskutečně pozdě – ovšem založil (resp. neodstranil) i další zásadní diskriminaci jedné skupiny našich spoluobčanů. Tou je skutečnost, že na kompenzační bonus pro osoby samostatně výdělečné činné (a pro společníky s.r.o.) nadále nemají nárok ti živnostníci a podnikatelé, kteří si přivydělávají na tzv. částečné zaměstnanecké úvazky v klasickém pracovním poměru. To v praxi znamená, že například živnostník, který pracuje na nějakou formu pojištěné pracovní dohody (DPP, anebo DPČ), s příjmem okolo 10 000 Kč měsíčně, nyní na finanční pomoc od státu nárok má, zatímco jiný živnostník, který dělá třeba úplně tu samou práci na stejném pracovišti a se stejným příjmem, ovšem v rámci pracovního poměru na částečný úvazek, nikoli. To je nesmyslné, nelogické a nespravedlivé. Z těchto důvodů jsem už tehdy v červenci byla připravena podat příslušný pozměňovací návrh, který by tuto diskriminaci odstranil tím, že by tento kompenzační bonus přiznal i osobám samostatně výdělečně činným a společníkům s.r.o. s částečnými pracovními úvazky, což by bylo ošetřeno maximální měsíční výší hrubého příjmu do 14 600 Kč, tzn. aktuální hodnotou minimální mzdy.

Proti podvodům zabezpečeno

Mým cílem bylo dosáhnout toho, aby byl smysl a výsledek návrhu přiměřený k dosavadním vládním úpravám a aby bylo jasné, že má jít hlavně o pomoc nízko či středně příjmovým skupinám osob, které vedle svého podnikání (které v mnoha případech v době nouzového stavu navíc nemohly vykonávat) byly v době od letošního března do června zaměstnány (často z existenčních důvodů) na částečné úvazky v rámci standardního pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že se vždy jedná o osoby sociálně pojištěné a evidované v rámci databází České správy sociálního zabezpečení, existuje zde i jednoznačná možnost kontroly a ověřitelnosti veškerých údajů včetně případné eliminace neodůvodněných žádostí o tyto kompenzační bonusy. Zopakujme: neexistuje žádný důvod pro tuto současnou nespravedlnost a diskriminaci, protože v obou případech (pojištěné dohody + částečné pracovní úvazky) se jedná o osoby, které vedle svého podnikání pracují jako zaměstnanci řádně platící ze svého zaměstnání daně, zdravotní a sociální pojištění. To znamená, že v jejich právním a ekonomickém postavení vůči státu není ve srovnání s ostatními vůbec žádný rozdíl. Navíc jsou v naprosté většině případů i jejich příjmy ze zaměstnání zcela srovnatelné, ne-li totožné.

Na spravedlnosti trvám. I po půl roce

Vláda ovšem na červencové schůzi Poslanecké sněmovny požadovala projednání této novely v tzv. zkráceném řízení, což znamená její schválení již v prvním parlamentním čtení. Stála jsem tedy před dilematem: trvat na standardním projednávání ve třech čteních a ke svému pozměňovacímu návrhu se řádně přihlásit, ale současně tím významně prodloužit čekání ostatních tzv. dohodářů a živnostníků na zaslouženou finanční podporu, anebo se pro danou chvíli možnosti podat tento návrh vzdát a bojovat o pomoc živnostníkům, kteří současně pracují na částečné úvazky v pracovním poměru a kteří dosud, už snad jako jediná skupina, nedostali od státu ani korunu kompenzace, byť často museli nadlouho zavřít své provozovny - inou cestou a jiným způsobem. Mohlo se tak stát například samostatnou novelou zákona o kompenzačním bonusu. Po zralé úvaze jsem tehdy zvolila druhou možnost, protože jsem nechtěla brát ty tisíce dohodářů, kteří na finanční pomoc zoufale čekali, jako rukojmí. Slíbenou novelu podávám nyní, okamžitě poté, co mi to naše legislativní pravidla umožňují. Kéž by v legislativním procesu uspěla a kéž by se konečně naši dosud diskriminovaní živnostníci – po více než půl roce (!) – dočkali i zasloužené pomoci…