dnes jsme se tu sešli, abychom si připomněli klíčové události historie naší země. Události, které na více než dvě desítky let zásadním způsobem ovlivnily miliony životů. Vzali nám, našim rodičům a prarodičům NADĚJI na SVOBODNÝ ŽIVOT.

Pražské jaro se rozplynulo jako ranní mlha a přišlo období obrovského rozčarování, deziluze a zoufalství. Říká se, že NADĚJE umírá poslední. V řadě lidí ale s příjezdem ruských tanků umřela nadobro. Někteří za ni 21. srpna 1968 a v dalších letech dokonce položili své životy.

Přestože jsem osobně srpen 1968 nezažil a znám ho jen z vyprávění, jako dítě a školák jsem jeho STÍN vnímal i v Jablonci. Viděl jsem ho ve tvářích svých blízkých, učitelů i lidí, které jsem jen tak míjel na ulici. Že postrádali NADĚJI, o kterou 21. srpna 1968 přišli, jsem si uvědomil až mnohem později. Naplno v roce 1989, kdy se ten STÍN začal konečně vytrácet.

Dnes žijeme v DEMOKRATICKÉ zemi, která sice není dokonalá, ale je SVOBODNÁ. Své NADĚJE upínáme úplně k jiným hodnotám. Chceme naplnit své životy něčím, co dává aspoň trochu SMYSL. Někdo je proto vkládá do svých dětí, jiný je vidí v plné peněžence, někomu jinému zase stačí batoh na zádech a vítr ve vlasech. Těch příkladů by mohlo být mnoho.

Dnes, 51 let po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, máme totiž MOŽNOST VOLBY, jakou cestou se ve svém životě vydáme. Když se podíváte na dnešní svět, NENÍ TO SAMOZŘEJMOST. Nikdo z nás si asi nedokáže představit, že bychom o to všechno, co dnes máme, ze dne na den – z hodiny na hodinu, přišli. Proto tady také nyní všichni stojíme a připomínáme si toto smutné výročí.

Děkuji, že jste přišli, a prosím, NEZTRÁCEJTE NADĚJI, ať už se děje cokoliv.