Voliči odmítli dlouhodobě dominující politické strany. Lidovci i socialisté zaznamenali bolestný propad. Místo nich se Španělé rozhodli pro změnu. Bohužel tou změnou má být radikální levice, která svou kampaň staví na odmítání politiky škrtů.
Politika krocení veřejných financí tak dostává další silnou ránu. Není populární ani ve Francii či Itálii a blíží se tak na jihu Evropy její konec. Dá se očekávat, že zadlužování nabere opět ještě vyšší otáčky. Přitom už nyní je zadlužení eurozóny na úrovni 90 % HDP, tedy o polovinu výše, než by dle maastrichtského kritéria 60 % měly jednotlivé státy být. Španělské vládní zadlužení je nyní na úrovni přesahující 97 % a letos se dostane ke 100 % HDP.
Nutno říct, že ta Podemosem kritizovaná politika škrtů poměr zadlužení zvýšila od roku 2010 o více než 40 % a stlačila tempo zadlužování na cca 4-5 % HDP ročně. Jak by asi situace vypadala, kdyby vládli levicoví radikálové, kteří jsou přesvědčení, že stát musí lidem zajistit práci? A jak asi situace bude vypadat za pár let, pokud se na podzim dostanou k moci?
Národní státy jsou silnější než mezinárodní instituce. Je to dáno jejich legitimitou odvozenou od občanů. Demokraticky zvolení politici mají nepochybně právo nerespektovat sjednaná pravidla. Ta navíc od začátku projektu eurozóny byla spíše dekorativní, napsaná na nějakém papíře, ale nijak nevynucovaná. Nyní voliči zřetelně požadují, aby (ať už v Řecku, Španělsku, Francii nebo Itálii) politici dělali politiku vyhovující jim a ne politiku řídící se pravidly dohodnutými pod tlakem Německa v Bruselu.
Těžko je za to můžeme kritizovat. Nejsme v jejich situaci, která je ostatně na jihu Evropy dost tíživá. Mají právo volit si politiku, jakou chtějí. Její následky by ale měly nést sami. Tomu však brání právě jejich členství v eurozóně.
Tento vývoj událostí povede k ještě hlubší propasti mezi severem a jihem Evropy a nezbývá moc prostoru k tomu, aby se eurozóna udržela pohromadě i po roce 2020. Náklady se budou neustále stupňovat a rizika rozpadu růst.
Než státy v problémech, ale možná spíše začnou vystupovat konzervativně hospodařící země s výkonnou ekonomikou, které se budou chtít zbavit části rizik spojených se členstvím v krizi se svíjejícím projektu společné měny, nebudou chtít nést následky nezodpovědné politiky protestních radikálů.
