Nebudu vám připomínat, že tamní volby ovládla krajně levicová strana Syriza, která doslova říká, že by se řecký stát měl chovat tak, jako před svým krachem a dluhy, ty jim má Evropa prostě odpustit. Nebudu připomínat jak snadno a s jakým barvitým obsazením se tam teď vytvořila vládní koalice. Upozorním jen na to, k čemu to v souvislosti s krizí na Ukrajině nevyhnutelně povede.
Nejde již totiž o hru, která by se hrála výhradně na řeckém či snad evropském „písečku“, ne, Brusel šlápl loni na kuří oko Kremlu na Ukrajině a Kreml jen čekal, kde a kdy to Bruselu oplatit na jeho vlastním geopolitickém území. A ta slabina je tady: již dnes představitelé nové řecké koalice zpochybňují hospodářské sankce vůči Rusku a zpochybňuji jeho vinu v konfliktu na Ukrajině.
A problém je v tom, že názor Řecka na evropském hřišti nelze neslyšet. Nejenom, že souzní s názorem celé řády evropských opozičních stran a hospodářských lobby, ale hlavně jde o to, že Řecko má právo veta při hlasování o uvalení nových sankcí vůči Rusku a dokonce i právo veta při hlasováním o prostém prodloužení těch stávajících.
Teď se nepasují do role soudce toho, kdo v ukrajinsko-americko-evropsko-ruské roztržce má pravdu a kdo ne. Teď paradoxně jde o něco ještě podstatnějšího: buď bruselský byrokrat couvne před jasným vzkazem z Atén, který zní „odpusťte nám dluhy a my budeme s vámi držet proti Rusku“, anebo naopak necouvne a celá geopolitická rovnováha na našem kontinentě se zbortí.
Hospodářské sankce padnou, země, které v Evropě tradičně tíhnou k Rusku, se rozběhnou směrem na východ v touze po hospodářských preferencích a ten zbytek se naopak semkne ve stávající poloze. De facto se tak naše unie rozlomí dle klasického dělení na sever (či přesněji řečeno severozápad) a jih (jihovýchod), kdy krizí zmítané jižní státy zatouží po odvolání embarga na import potravin do Ruska, který právě ony nejvíce odnesly, a pokusí se o obnovu jednání o stavbě ruského plynovodu South Stream, jehož stavbu jim Brusel de facto zatrhl, ačkoliv severní evropské státy svůj ruský Nort Stream již dostaly.
Kde a jak potom tento rozkol skončí, neumí dnes asi nikdo odhadnout, ale v případě asi nevyhnutelné intervence šéfa Kremlu do této naší hádky „v rodině“ do hry půjde úplně všechno, včetně pohrůžky bankovním domům ze severní Evropy státům jižní Evropy, které jim dluží a tyto dluhy jsou dnes sotva s to splácet.
Samozřejmě je zde i druhá možnost: Brusel nepůjde do konfliktu Aténami, couvne a začne Řekům odpouštět jeden dluh po druhém, splátku po splátce. Ale asi každý z vás si umí domyslet ty nedozírné výsledky toho, kdy ty samé krachující státy jižní Evropy požádají v případě svých dluhů o ten samý V.I.P. přístup, který uplatní Brusel vůči Řecku. Pád německých, francouzských, britských a s nimi i všech ostatních velkobank nás pak dojista nemine.
Je to jenom černý scénář? Uhraje to bruselský byrokrat polovičními kompromisy a věčným odkládáním onoho „prasknutí“ na jindy? Nebo je toho možná už až moc? Neúnosná imigrační politika, neúnosná zadluženost, neúnosná byrokratičnost, Islámský stát na hranicích, konflikt s Kremlem a teroristé, kteří již útočí v samotném srdcí Evropy, možná už to tam ti pánové v posledních desetiletích nechali zajít příliš daleko? Samozřejmě, že se můžeme rozcházet v názorech na jednotlivé problémy EU a na pravděpodobnost, že „prasknou“, ale popře někdo, že těch problémů nahromaděných Brusel jenom přibývá a nezdá se, že by si to tam někdo uvědomoval či měl jasný systémový plán, jak nás zbavit jednoho nebezpečí, aniž by to násobně posílilo jiné akutně hrozící riziko. Zdá se, že to tam soudruzi z Bruselu prostě přehnali.
