A nechceme-li jejich cestou projit také, musíme si položit následující otázky: jak to vše začalo, proč se to vymklo z rukou a hlavně, jak navrátit onoho vypuštěného džina zpět? Bohužel zde platí, že je to v první řadě na nich. Štěstí, bezpečí a úspěch každého člověka spočívá v první řadě a především v jeho vlastních rukou a do velké míry to platí i o národech. Avšak nečinné přihlížení ukrajinskému dramatu ze strany našich politiků je neomluvitelné. To není fotbal, ve kterém si vážení kolegové vyberete modro-žlutý nebo rudo-modro-bílý tým a fandíte. Zde padají branky v podobě tisíců mrtvých, roztrhaných civilistů a zničených měst. A hlavně ono ukrajinské hřiště se může až příliš snadno stát celoevropským.
Nevěří-li někdo tomu, či nechce-li si to ještě dnes připustit, pak ať si prosím vzpomene na to, jak to začínalo. Sotva by tehdy někdo věřil, že proevropský protest několika stovek studentů přeroste v mnohamilionový protivládní protest, který vyvolá pouliční boje v samotném srdci evropské metropole, smete tamní vládní špičku, poštve proti sobě dvě poloviny společnosti a srazí 45 milionový stát na kolena a pokraj somálsko-afgánského vývoje situace.
Rizika, kterým dnes spolu s lidmi na Ukrajině čelíme, jsou již přece zjevná: dnes tamní válka zasáhla region o zhruba 5 milionech obyvatel, z nichž 1 milion uprchl. 4/5 z nich zvolili ve svém útěku jako konečnou destinaci Rusko, 1/5 odešla na západ země. Teď se ptám: a co když se ten konflikt přenese na celou zemi? Co když vypukne i na západě Ukrajiny? Co když proruští separatisté – dnes nepochybná vojenská síla – zahájí ofenzivu na Kyjev? A co když naopak Kyjevská vláda neuřídí současnou politickou situaci a bude smetena ozbrojeným pučem ukrajinských nacionalistů? Co když se ze dvou stran konfliktu stanou tři, co když celou zemí uchvátí takových chaos, že se uprchnout rozhodne 1/5 z 42 - 45 milionů lidí?
Uvědomuje si zde někdo, že je to 9 milionů lidí, z nichž minimálně polovina a pravděpodobně i větší část nezvolí tentokrát jako svou konečnou destinaci Rusko, nýbrž se rozběhne směrem do Evropy? Logickou destinaci se stane Česká republika, která je blízko a má již dnes silnou ukrajinskou komunitu.
Masivní vlny válečných uprchlíků, prohlubující se střet mezi NATO a Ruskem, Ukrajina jako cvičiště pro české radikály a Evropská unie jako otevřená peněženka pro ekonomiku, jejíž záchrana by jenom letos vyšla na desítky miliard eur. To jsou černé, avšak bohužel ne nepravděpodobné scénáře pro rok 2015. A jedním z hlavních úkolů naší vlastní vlády pro tento rok je proto činit následující dvě věci:
1.) Udělat vše proto, abychom zprostředkovali úspěšná jednání o míru a celkovém uklidnění tamní situace. Česká republika je důvěryhodným prostředníkem pro obě znesvářené strany a asi i ti nejemotivnější „fanoušci“ jednotlivých znesvářených stran na Ukrajině si dnes v České republice nemyslí, že je možné, aby jedna ze stran prostě vyargumentovala přijatelný mír prostřednictvím tanků.
2.) Připravit se na to, že se mír sjednat nepovede. To znamená vědět, jak uchránit naše občany od následků naprostého zhroucení nedalekého mnohamilionového státu.
A ještě je tu jedna věc, která mě osobně trápí snad nejvíc. Chybí mi jakákoliv reakce a vyjádření stran představitelů České Republiky. Jsme ve středu Evropy, problémy vřou nejen na východě, ale i na západě od nás a přesto neslyším žádná vyjádření? Jak je možné, že stále nikdo neřeší energetickou závislost České Republiky na východních zdrojích? Je potřeba, abychom si všichni uvědomili, že hranice nejsou zeď a problémy plynoucí ze současných problémů v Evropě se nás mohou dotknout každým dnem.
