Náčelník generální štábu Petr Pavel to v těchto dnech řekl jasně: "Měli bychom být schopni dodat do 180 dní brigádu o pěti tisících osobách s veškerou technikou, zásobami, rezervami, zálohami. Měli bychom ji udržet v boji půl roku. To v současném stavu nedokážeme." Nekorektní otázka, zda náš potenciální nepřítel bude 180 dní po vyhlášení války laskavě čekat, než se připravíme mu čelit, asi nemusí být ani pokládána.
Problém je ale také v tom, že dnešní válka nespočívá jenom ve frontálním tankovém útoku a leteckých náletech. Čelíme hrozbě tak zvané hybridní války, stejně jako hrozbě války teroristické. To není jenom riziko „klasických“ teroristických útoků. Znamená to například i akutní hrozbu celostátního výpadku elektřiny. Znamená to riziko zhroucení internetu, otravy vody, napadení bankovních kont, vykradení elektronický dat, mediálního útoku, poštvání naších národnostních, náboženských, politických a jiných menšin proti většinové společnosti a to vše je jen začátek seznamu toho, co se může stát.
Svět se změnil. Ještě před několika léty si jen ten nejhorší pesimista uměl představit to, co je dnes na Blízkém východě a Ukrajině naší každodenní realitou. Ne, není to strašení a šíření paniky. Je to otázka, kterou z pozice předsedy výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pokládám ministrům Sobotkové vlády: jak jsme připravení čelit novým bezpečnostním hrozbám vůči naší zemi, neumíme-li podle slov náčelníka generálního štábu čelit ani „klasickému“ útoku?
Všichni si asi ještě pamatují, jak se po teroristických útocích 11. září 2011 ukázalo, že obrněné transportéry vyslané na ochranu sídla radia Svobodná Evropa nedojely do Prahy ani po dálnici. A stav věcí okolo nedávného výbuchu skladu ve Vrběticích také nevypovídá zrovna nejlépe o naší připravenosti čelit krizovým situacím.
Možná je tomu jinak a my jsme připravení adekvátně čelit všemu, co může nyní nastat, avšak potom je chybou právě tragická nepřipravenost a neinformovanost české společnosti. Naší občané si právě teď začali uvědomovat bezprostřední hrozbu války nového charakteru, která nám hrozí. A jak si v této situaci mají být jistí případnými kroky vlastní vlády, nevím-li o nich ani já ze své oficiální pozice ve Sněmovně? Jak se máme chovat, dojde-li k jedné z výše popsaných krizových situací? A co máme dělat, dojde-li dokonce k jejích nešťastné kombinaci? Panika. Panika mezi občany a nedej bože oficiálními představiteli našeho státu je tím nejhorším, co můžeme v takové chvíli udělat. A mě by zajímalo, co naše vláda děla proto, aby taková panika nenastala.
