Já jsem nadšen tady touto diskuzí jako začínající senátor a je to obrovská škola. Tady k tomu zákonu mám otázku kardinální – to be, or not to be. Chceme změnu v systému školství a vzdělávání, nebo nechceme? Otázka je položena jasně a srozumitelně. Odpověď si nechme každý pro sebe, nebo se k tomu vrátíme při hlasování nebo před hlasováním. Já vám můžu za tu část praxe, to znamená za tu část uživatelů, absolventů výstupu toho systému školství a vzdělávání, to není jenom školství, to je celoživotní vzdělávání, to je duální vzdělání. A má to celou řadu prvků. A můžu vám říct, že kdybychom se v těch firmách nedovzdělávali, tak některé firmy by už dávno zkrachovaly. Já vám říkám, že úroveň absolventů na všech úrovních, ale zejména na té středoškolské a vysokoškolské nejde nahoru. Bohužel. A konkurence nespí. Čili myslím si, že tady je potřeba přijít s něčím, co nám úroveň absolventů těchto škol na všech úrovních, zejména na té středoškolské a vysokoškolské, zvýší. Co bude garantovat to zvýšení?
Celá řada argumentů, která tady padla pro i proti, pod každý se podepíšu. I ten, co je pro, i ten, co je proti. Protože na každém šprochu, na každém argumentu, na každé argumentaci je kus pravdy. A teď je to umění vybrat tu kritickou cestu pravdy. A teď si postavme otázku, čeho dosáhneme, když to zamítneme. A postavme si otázku, čeho dosáhneme a v jakém čase a za kolik, když tomu dáme šanci pokračovat, rozvíjet a podle systému japonského kaizen to zdokonalovat. A nebo vezměme si příklad ze života. Narodí se dítě dvěma milencům, nebo manželům, a to dítě není moc chtěné. A teď je otázka, jestli se to dítě má narodit, nebo nemá narodit, a jsou na to různé pohledy. A životní praxe ukazuje, že na každém dítěti, na každém organismu i systému socioekonomickém i technickém se dá pracovat a ten systém zdokonalovat.
Já jsem daleko od zkušeností a od tvrzení, dělejme jenom dokonalé věci a dělejme jenom dokonalé zákony. Sami nejsme dokonalí. Kdo z nás je dokonalý, ať zvedne ruku a podepíše se pod to. Čili jestli přistoupíme na varianty, jak tady padly ty varianty, že to shodíme ze stolu, tak zůstaneme tam, kde jsme byli. Jestli přistoupíme na variantu, pojďme, uznejme některé připomínky, pojďme do podrobné diskuze a vrátíme to Poslanecké sněmovně, tak ta Poslanecká sněmovna bude nějakým způsobem muset pokračovat a v nějakém dalším kole nám to předloží.
Čili tady si myslím, že jsou jenom dvě možnosti. Buď to schválit, nebo to poslat zpátky Poslanecké sněmovně. A když ani jedna, ani druhá varianta nebude, to znamená, že ten školský zákon nepotřebujeme, že jsme spokojeni s úrovní vysokých škol, středních škol a celého toho vzdělávacího systému. Čili na tu shakespearovskou otázku to be, or not to be, čili co potřebujeme, nebo nepotřebujeme, si musíme odpovědět. A když to potřebujeme, tak zvolme tu nejracionálnější cestu. Byla by to obrovská škoda, kdyby to kvantum práce, které bylo vykonáno celou řadou lidí, kteří se museli zdržovat, jak tady v uvozovkách hovoříme, od své učitelské činnosti, já se nepodepisuji pod to, aby oni se zdržovali. Oni se učili všichni ti lidé, kteří na tom pracovali a budou pracovat.
Víte, já jsem v 90. letech řídil firmu, která zaváděla nové normy řízení jakosti. Byly to IZO německé, byly to japonské, byly to americké standard. Každá firma si něco zvolila, ale drtivou většinou české firmy se přihlásily k IZO normě, k té organizaci německé. Protože k Němcům máme mentálně nejblíž, protože jsme po staletí společně vyrůstali a vychovávali se a ovlivňovali se. A to si nedovedete představit, jaký byl v době zavádění tohoto systému odpor na všech úrovních. Od dělníka počínaje, ředitelem konče. A trvalo to roky. Roky to trvalo, než jsme si uvědomili, co nám to přineslo v kvalitě, životaschopnosti, v konkurenceschopnosti. A tady je určitá analogie. Samozřejmě že to není jedno a totéž, ba naopak. Systém vzdělávání, tak jako systém léčení a atestace ve zdravotnictví, to je blízká analogie. Poněvadž tady rozhodujeme o naší budoucnosti. O budoucnosti našich dětí, vnuků a o naší společnosti. O to to je složitější a o to to je zodpovědnější rozhodnout správnou cestou.
Ale já bych byl všemi deseti pro, abychom ten proces, který byl nastartován už i předtím nějakou squadrou azzurrou, dneska to pokračuje dál. Já jsem dalek od nějakých stranických konvergencí a já jsem absolutně pro to, abychom dali šanci tomu, aby se na tom intenzivně pracovalo. Jak jsem řekl v úvodu, úroveň absolventů našeho školství není dobrá, není vyhovující a neodpovídá požadavkům 21. století z hlediska konkurenceschopnosti. Nechci to tady rozvádět a nechci uvádět detaily. Čili to je všechno, co jsem chtěl říct. Já vím, že jsem si jenom ublížil ve vašich očích, poněvadž já nejsem takový špičkový bohemistický řečník, já jsem od tvrdé reality, kde se taví ocel v teplotě 1600 stupňů a 180 tun musí být zpracováno během 45 minut. A to je obrovská šichta. I Akademie věd, jak tam zasedala u nás v Třinci, uznala, ano, omlouváme se všem ocelářům a energetikům, že i v ocelařině je hi-tech. A já si myslím, že nejvýznamnější hi-tech je právě ve školství.
