Vstup Chorvatska jako 28. státu Evropské unie je jednoznačně pozitivním krokem pro obě strany. Po deseti letech příprav a tvrdých vyjednávání splnila tato země, kde ještě před 20 lety zuřila krvavá občanská válka, podmínky pro členství v EU. Jako zpravodaj Evropského parlamentu pro Chorvatsko vím, že vyjednávání byla daleko tvrdší a složitější než ta, kterými jsme museli projít my nebo v roce 2007 Rumuni a Bulhaři. Velký důraz byl kladen především na otázky fungování právního státu a na boj proti korupci.
Chorvaté dobře vědí, že budou mít do budoucna v rámci EU mnohem účinněji zajištěnu bezpečnost a stabilitu. Zároveň si uvědomují, že mají jedinečnou šanci využít své členství pro zlepšení fungování státní správy a především pro efektivní a nekorupční použití financí, které se jim budou po vstupu do Evropské unie nabízet. Chorvatsko se chce modernizovat a zvýšit životní úroveň svých občanů, která je stále nižší než například u nás. Chorvatská ekonomika dostane příležitost k působení na obrovském půlmiliardovém trhu EU. Kromě toho přispěje úspěch Chorvatska ke stabilitě celého regionu západního Balkánu a poslouží jako příklad pro sousední země.
Právě v době ekonomické a finanční krize je důležité zdůrazňovat a dokazovat, že integrovaná Evropa neztrácí na své atraktivitě a že politika rozšiřování je přínosná pro obě strany. Ze strany některých členských zemí Evropské unie, hlavně z té takzvané staré Evropy, se někdy projevuje únava z rozšiřování, neboť mají mnohdy pocit, že se Evropská unie rozšířila příliš daleko a příliš rychle a že je to stojí velké peníze. Domnívám se, že by mělo být úkolem nás všech, kteří jsme vyrůstali za železnou oponou, abychom Balkánu pomohli a přesvědčovali například Němce, Holanďany nebo Francouze, že je důležité pomoci vybudovat na Balkáně stabilní a prosperující státy.
V průběhu června jste navštívil další dvě balkánské země - Srbsko a Albánii. Jaký je váš názor na historické rozhodnutí Evropské rady o zahájení vyjednávání o vstupu do EU se Srbskem? A jak hodnotíte průběh parlamentních voleb v Albánii?
I když pozornost evropské veřejnosti je v souvislosti se vstupem zaměřena na Chorvatsko, neměli bychom zapomínat ani na sousedy této nové členské země. A právě v sousedství Chorvatska se za poslední měsíce událo mnoho pozitivního. Vláda Srbska se dohodla s vládou Kosova na urovnání svých vztahů. Mohu říci, i po zkušenostech z mé návštěvy, že všechny hlavní politické strany v Srbsku a, podle průzkumů veřejného mínění, také tři čtvrtiny srbské veřejnosti chtějí mít toto mentální a historické trauma za sebou a věnovat se budoucnosti tzn. přípravám na vstup do EU.
Pokrok jsme však zaznamenali i v Albánii, kde vůbec poprvé v historii této země proběhly, až na malé výjimky, volby řádným, spořádaným a demokratickým způsobem. Poprvé zde došlo také k pokojnému předání moci - tentokráte z pravice na levici. Pro celý Balkán je důležité, že vedle Černé Hory, která už o vstupu vyjednává, dostalo nyní datum pro zahájení vyjednávání rovněž Srbsko - a sice nejpozději v lednu příštího roku. Věřím, že po úspěšně provedených volbách bude kandidátskou zemí uznána i Albánie. Ve vyjednávání o členství v Evropské unii by nemělo dojít k nějakému umělému rozdělení mezi Slovany a neslovanské národy, jako jsou Albánci.
Tato vyjednávání budou jistě trvat velmi dlouhou dobu. Viděli jsme například u Chorvatska, že to trvalo osm let. S něčím podobným musíme počítat i v případě Černé Hory, Srbska a Albánie. Nejdůležitější však je, že na Balkáně konečně dochází ke stabilizaci a k pokroku. Neboť není v zájmu ani Balkánců ani nás Čechů či ostatních Evropanů, aby na Balkáně vznikla jakási černá díra, zóna konfliktu, netolerance, nestability a bídy.
Turecko se dostalo v posledních několik týdnech do centra pozornosti světové veřejnosti. Jak hodnotíte současnou situaci a oznámení Evropské rady o znovuzahájení přístupových rozhovorů mezi EU a Tureckem?
Turecko začalo svá přístupová jednání ve stejnou dobu jako Chorvatsko. Zatímco naši chorvatští přátelé již v EU jsou, u Turecka bude tento proces ještě mnohem delší. A důvody jsou na obou stranách. Turci za posledních deset let udělali obrovský pokrok, co se týče ekonomických reforem a ekonomické výkonnosti. Hospodářství se ve svém objemu ztrojnásobilo a stejně tak se pro většinu Turků ztrojnásobila i životní úroveň. Jiné reformy, hlavně v oblasti lidských a občanských práv, ale již tak úspěšné nejsou. Dám jiný příklad. V Turecku již před začátkem demonstrací sedělo ve vězení více novinářů než v Číně a v Iránu dohromady. Neboli, zda se toto nezmění, lze jen těžko očekávat, že Turecko v nejbližší době uspěje na své cestě směrem do EU.
Nyní pár slov k demonstracím. I přes několikanásobně zvýšenou životní úroveň, a vidíme to hlavně ve velkých městech, se ukázalo, že lidé chtějí kromě chleba a her také více demokracie. Protesty začaly sporem o park v největším tureckém městě Istanbulu. Jedná se o to, zda na tomto místě má být i nadále park nebo zda se má přeměnit podle představ istanbulské turecké vlády v nákupní centrum v architektuře Osmanské říše. Tento případ ukazuje, že lidé chtějí více spoluúčasti, spoluzodpovědnosti a spolurozhodování - ať už na místní nebo celostátní úrovni. Bude ovšem záležet na turecké vládě a na tureckých politických představitelích, zda budou k tomuto kroku ochotni.
Turecko potřebuje, nejen kvůli vyjednávání s Evropskou unií, ale hlavně také pro fungování svého vlastního státu, novou ústavu. Práce na nové ústavě již začaly. Zde má vláda ideální příležitost vyslechnout názory parlamentní i mimoparlamentní opozice a respektovat názory občanské společnosti neboli každého, komu je budoucnost Turecka blízká. Podle toho by měla vypracovat plně liberální a demokratickou ústavu. Pokud uspěje, bude mít Turecko cestu do EU mnohem snazší. V případě, že se jí to nepodaří, bude mít Turecko v příštích letech s fungováním svého politického systému obrovské problémy.
Pokud jde o přístupové rozhovory, budou po více než dvou a půl letech zahájeny rozhovory nad kapitolou regionální politiky. Osobně bych si přál a my evropští sociální demokraté jsme toho názoru, že by měly být otevřeny hlavně kapitoly, které pojednávají o fungování právního státu, lidských a občanských právech - jako například o svobodě tisku nebo korupci.
V Evropském parlamentu jste členem Delegace pro vztahy s USA. Jaký dopad na vzájemné vztahy bude mít podle vašeho názoru aféra bývalého technika amerických tajných služeb Edwarda Snowdena, který zveřejnil důkazy o americké špionáži evropských občanů včetně nejvyšších státních úřadů?
Evropskou unii a Spojené státy americké pojí úzké spojenectví vyplývající z pohnuté evropské historie 20. století. V současné době probíhají jednání o společném transatlantickém obchodním a investičním partnerství, které by mělo významně přispět k překonání ekonomické a finanční krize na obou stranách Atlantiku.
Přátelství a partnerství mezi EU a USA by se však mělo zakládat na vzájemné důvěře, loajalitě a respektu k základním lidským a občanských právům, mezi něž patří i ochrana soukromí. Sledování členských států a institucí EU sem rozhodně nepatří. Spojené státy by měly vše co nejrychleji vysvětlit.
Máme s USA společné zájmy v mnoha oblastech a ani USA jako tzv. supervelmoc se bez spojenců neobejde. Jako europoslanci budeme jistě požadovat také vysvětlení od kolegů z amerického Kongresu. Nejvíce se obávám, že by tento skandál mohl vzbudit v evropské veřejnosti velké pochybnosti o našem spojenectví s USA a především o fungování demokracie vůbec.
Současná politická situace v České republice asi nenechává nikoho zcela chladným. Jak hodnotíte pád Nečasovy vlády a řešení, které zvolil prezident Miloš Zeman?
Nečasova vláda a česká pravice přivedly naši zemi bohužel do nejhlubší mravní, ekonomické a politické krize, v jaké se kdy naše země v moderních dějinách ocitla. Proto si myslím, že pád Nečasovy vlády naprostá většina české veřejnosti se zadostiučiněním a mnohdy s jásotem přivítala.
Co však nyní Česká republika skutečně potřebuje, je uskutečnění předčasných voleb, tak aby se, jak se říká, situace pročistila a mohla nastoupit nová vláda se silným mandátem od voličů.
Obávám se však, že řešení, které zvolil prezident Zeman, k tomuto kroku nepovede. Namísto předčasných voleb zde budeme mít dlouhé měsíce hádek, nestability a nespolupráce mezi hlavními politickými stranami a prezidentem republiky. Jsem přesvědčen, že je to škoda. Prezident, ať už přímo nebo nepřímo volený, by měl hrát v systému parlamentní demokracie roli zprostředkovatele, roli politického svorníku. Jinými slovy, pozvat si k diskuzi u kulatého stolu hlavní politické aktéry a snažit se společně o nejlepší a nejrychlejší řešení pro naši zemi. Jak jsem již řekl, toto se bohužel nestalo. Mám proto obavy, že se v podstatě poslední autorita v našem státě, která dosud stále požívá vysokou přízeň občanů, tedy úřad prezidenta, zaplete do nekonečných hrátek, intrik a nestability na naší politické scéně.
