Byl to totiž Václav Klaus, tenkrát ještě v roli předsedy vlády a ODS, který v demokracii naprosto bezprecedentním způsobem rozbil tehdejší Československo. Není žádným tajemstvím, že tehdy žádná z politických stran, včetně ODS, neměla v programu rozdělení společného státu. Povinností Václava Klause, který přísahal na federální ústavu, bylo tento stát, za jehož svobodnou existenci umírali naši dědové a pradědové ve dvou světových válkách, bránit. Namísto toho se Klaus, bez referenda a proti vůli většiny Čechů a Slováků, zasloužil největší měrou o zánik ČSFR. Mluví-li dnes část senátorů o vele- či vlastizradě, k nejtěžší zradě došlo již před 20 lety. Nedovedu si představit, že by britský či kanadský premiér zcela nedemokraticky (a beztrestně) pohřbil svůj stát jen proto, že si část Skotů nebo Quebečanů přeje nezávislost. U nás se toto stalo. Trpí-li dnes naše společnost určitou ztrátou identity, traumatické rozložení Československa je bezesporu jednou z příčin.
Druhé neblahé dědictví Václava Klause se váže k jeho ideologii a představám o fungování právního státu a tržního hospodářství. Pro osvěžení paměti stačí namátkou připomenout Klausovo nerozlišování mezi čistými a špinavými penězi, zhasínání světel během privatizace, volání po více Viktorech Kožených nebo úprk ekonomů před právníky. Skandální současná amnestie prezidenta nebo jeho pohrdání nejvyššími institucemi státu, včetně Parlamentu a Ústavního soudu, jsou už jen symbolickou tečkou za dvacetiletým působením Václava Klause v oblasti českého práva, trhu a politiky. Výsledkem tohoto působení je mravní rozklad, zklamání a demoralizace značné části naší společnosti a s tím spojené civilizační a ekonomické zaostávání za vyspělým světem. Navrácení důvěry veřejnosti ve spravedlnost, právní stát a sociálně orientované tržní hospodářství v poklausovské éře bude trvat roky, ne-li desetiletí.
A konečně do třetice všeho zlého nám odcházející prezident zanechal místy až patologickou nenávist k současnému uspořádání v Evropě. Pro menší národ v citlivém historickém a geopolitickém prostředí, který před 100 lety neměl ani svůj vlastní stát a který ve 20. století zažil nacistický protektorát, komunistickou diktaturu i sovětskou okupaci, je evropská integrace tou nejlepší zárukou míru, svobody a suverenity. Nikdy v minulosti neměli Češi tyto základní demokratické hodnoty tak garantovány jako v současné době. Na rozdíl od svého předchůdce Václava Havla i následníka Miloše Zemana, Václav Klaus toto poselství našich národních dějin nikdy nepochopil. O svém hlasu v referendu v roce 2003 dodnes zbaběle mlčí, v den našeho vstupu do EU šel na horu Blaník, a poté následovala vůči Unii již jen politika odmítání, truců a rozbíjení. Výsledkem této politiky je po devíti letech našeho členství v EU, na rozdíl třeba od sousedního Polska či Slovenska, pozice periferní země, s těžkými morálními, politickými a finančními ztrátami pro každého občana.
Libor Rouček