K celému tématu probíhala jednání tripartity, takže své stanovisko formulovaly nejen odbory, ale také zástupci zaměstnavatelů a vlády. Jednání ukázala, že se jak odbory, tak Svaz průmyslu a dopravy ČR celkem bez problémů shodly, že minimální mzdu je třeba navýšit. Shoda se pohybovala kolem částky 8500 Kč. Jestliže se na nutnosti navýšit minimální platy shodli i zaměstnavatelé, je nepochopitelné, proč vláda stále odmítá tento krok učinit!
Ministr Kalousek i ministr Kuba jsou jednoznačně proti navýšení minimální mzdy. Jak TOP09, tak ODS papouškují ideologické předsudky o tom, že její zvýšení ohrozí podnikatele, kteří pak budou muset zaměstnance propouštět. Daleko pravděpodobnější přitom je, že minimální mzda zamrzlá na úrovni před sedmi lety již roky neplní svou motivační funkci v ekonomice. Jít pracovat za minimální odměnu se zkrátka mnoha lidem nevyplatí a zůstávají radši závislí na sociálních dávkách. Takoví občané postupně ztrácejí pracovní návyky: nemají proč ráno vstávat z postele. Není nikterak prokázáno, že by růst minimální mzdy kopírující růst mezd v ekonomice působil nárůst nezaměstnanosti. To by se snad mohlo stát v okamžiku, kdy by minimální mzda skokově narostla. To však nepožadují ani odbory.
Kromě sociálních aspektů minimální mzdy (mzdový a sociální dumping), je tu také aspekt veřejných rozpočtů. Je všeobecně známo, že minimální mzdu pobírají pracovníci (většinou pracující ženy) v sektoru služeb. Běžnou praxí našich pohostinství a hotelů je vyplácení minimální mzdy jenom naoko, přičemž vedle této odměny dostávají zaměstnanci bokem peníze načerno v hotovosti. Na odvodech tak zaměstnavatel ušetří tím, že obírá stát i samotné zaměstnance na jejich sociální ochraně. Zaměstnanci se však proti této praxi často ani nemohou bránit.
Máme kritický propad ekonomiky a rekordní nezaměstnanost. Chudí nejsou jen nezaměstnaní, ale postupně chudnou také ti, kteří ještě práci mají. Ale vláda proti tomu nic nedělá! V naší zemi se poslední dobou nebezpečně rozšiřuje fenomén pracující chudoby. Je to situace, kdy zaměstnanci na plný úvazek už nejsou schopni ze svých příjmů zaplatit ani základní životní náklady.
Neochota pravicové vlády naslouchat legitimním požadavkům zaměstnanců a jejich zástupců je známá. Stále častěji mají ale i čeští podnikatelé pocit, že jejich názor vláda nebere vážně. Příklad shody sociálních partnerů o minimální mzdě je toho dalším dokladem. Závěr je jasný: zvýšení minimální zákonné mzdy již vůbec není otázkou ekonomickou, nýbrž otázkou politicko-ideologickou.
Libor Rouček
