V Rusku poprvé po mnoha letech došlo k určitému pohybu. Lidé v Moskvě, v Petrohradě a v dalších městech vyšli po parlamentních a prezidentských volbách v poměrně velkém počtu do ulic. Tito lidé si myslí, že volby nebyly demokratické, a že byly minimálně částečně zfalšovány. Chtějí změnu.
Oficiální režim pod vedením odcházejícího prezidenta Medvědeva na tyto požadavky zareagoval. Prvním konkrétním výsledkem je nový zákon o politických stranách. Byl shodou okolností odhlasován v Dumě, když naše delegace jednala v Moskvě. Dosud platilo, že si lidé mohli založit politickou stranu, pokud měla 40 000 členů. Nyní bude stačit k založení 500 členů, což znamená pokrok.
Na druhé straně se bude muset opozice - ať liberální, sociálnědemokratická nebo konzervativní - naučit spolupracovat. V Rusku zatím platí, že co výraznější osobnost, to politická strana. Pozitivním efektem tohoto zákona je, že strany a straničky musejí více hledat společnou cestu. O to se právě snažíme v Rusku ve spolupráci s našimi sociálnědemokratickými protějšky nebo lidmi, kteří mají blízko k myšlenkám evropské sociální demokracie. Cílem je, aby v Rusku vzniklo silné, pokud možno jednotné, sociálnědemokratické hnutí. O určitou přeměnu se snaží strana Spravedlivé Rusko. Mezi demonstranty se objevila celá řada nových lidí, kteří se hlásí k myšlenkám sociální demokracie, rovnosti a spravedlnosti. Naše poselství směřovalo právě ke spolupráci všech těchto sociálnědemokraticky orientovaných lidí a směrů.
Otázkou zůstává, co se bude dít po 7. květnu po inauguraci prezidenta Putina. Bude v těchto reformních krocích včetně změn ke svobodě a otevřenosti ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích pokračovat? Nebo se zachová stejně jako v minulosti, nebude považovat za důležité s těmito lidmi mluvit a bude se je naopak snažit potlačit silou?
Dalším aspektem je také dopad na vztahy mezi Ruskem a EU. Opět nikdo neví, jak se Putin po upevnění moci a po ustavení v prezidentském úřadě zachová. Zda bude pokračovat v relativní vstřícnosti a snaze o spolupráci svého předchůdce Medvědeva, anebo se bude snažit o více konfrontační styl. My, evropští sociální demokraté, jednoznačně preferujeme spolupráci. Ve světě máme spoustu problémů, které nevyřeší samo ani Rusko, EU, Amerika nebo Čína. Je nutné spolupracovat. Ať se jedná o situaci na Blízkém Východě, o otázky finanční a ekonomické krize, energetické zranitelnosti nebo ochrany životního prostředí.
Na druhé straně Atlantiku, ve Spojených státech amerických, se prezidentské volby teprve budou konat, na plno zde však již probíhají primárky Republikánské strany. Měli by Evropané s ohledem na budoucnost americko-evropských vztahů sledovat probíhající americkou volební kampaň?
Určitě ano. Spojené státy zůstávají pro Evropu jedním z klíčových strategických partnerů. Proto je velmi důležité, kdo v nadcházejících prezidentských volbách vyhraje. Pokud jde o primárky Republikánské strany, člověk se někdy nad výroky a chováním jednotlivých kandidátů nestačí divit. V debatách je bohužel patrná naprostá neznalost mezinárodních problémů a ignorace americko-evropských vztahů.
Já osobně bych si přál, aby na další čtyři roky byl ve Spojených Státech zvolen demokrat Barak Obama. Obama je člověk, který se, na rozdíl od svých republikánských konkurentů, vyzná v mezinárodní politice. V jeho konceptu vidění světa představuje Evropa vedle Ameriky, Asie a Afriky důležité místo. Zatím však v příštích několika měsících budou probíhat pouze primárky. Rozhodující klání začne po letních prázdninách, na podzim, až bude znám vítěz republikánských primárek.
Během března jste jednal s některými albánskými politickými představiteli a mimo jiné jste poskytl interview o Albánii albánské televizi. Jak vypadá situace v této balkánské zemi? Usilují její představitelé také o členství v EU?
Albánie, stejně jako ostatní státy západního Balkánu, o členství v EU usiluje. Albánie koneckonců před dvěma lety získala členství v Severoatlantické alianci a plnohodnotné členství v EU patří mezi její další strategické cíle. Na tomto cíli se shodnou obě hlavní politické strany. Problémem trochu je, že se už neshodnou na reformních krocích, které je třeba podniknout, aby mohli tento cíl uskutečnit.
Mám na mysli v první řadě hladký a demokratický průběh voleb. Jak ukázaly minulé i předminulé parlamentní a obecní volby, je toto jedna z největších slabin Albánie. Za několik měsíců se budou konat prezidentské volby. Vláda a opozice se nemůže shodnout na kandidátovi. Nejdůležitější však budou parlamentní volby, které se konají v příštím roce, a kvůli kterým je nutná změna volebního zákona. Ani tady se opět vláda s opozicí nemůže dohodnout.
Toto bylo moje hlavní poselství pro albánské představitele a albánskou veřejnost. Je nutné se dohodnout na znění zákona a všech prováděcích předpisů v příštích čtyřech až šesti týdnech! Pokud by volby v Albánii dopadly z hlediska jejich organizačního průběhu jako volby předchozí, Albánie by měla ještě na dlouhou dobu zavřené dveře k zahájení vstupních rozhovorů o svém členství v EU.
Zúčastnil jste se konference v Tunisu pořádané u příležitosti výročí začátku tzv. Arabského jara. Jak vypadá Tunisko více než rok po rozpoutání „jasmínové revoluce“? Přinesly společenské změny skutečné politické a demokratické reformy, o které Tunisané usilovali? Můžete srovnat Tunisko se sousedními zeměmi, které se jeho příkladem inspirovaly?
Revoluce v Tunisku a ostatních arabských zemích měly dva cíle. Zaprvé více politických svobod a demokracie, zadruhé lepší životní úroveň a vyšší ekonomický růst.
Co se týká politických a demokratických reforem, tak v Tunisku proběhly volby mimo jiné také za účasti pozorovatelů z Evropské unie. Dá se říci, že tyto volby byly svobodné a demokratické. Zvítězila umírněná islámská strana. Nyní Tunisané pracují na změně své ústavy a přitom je patrná spolupráce levicových a liberálně orientovaných sekulárních sil s umírněnými islamisty. Společně odolávají tlaku salafistů, kteří získali přibližně 20% hlasů, a kteří by chtěli v preambuli připravované ústavy zavést zákon šaría.
Jsem tedy docela optimistický, pokud jde o Tunisko. Věřím, že se zde podaří svobodu a demokracii nejen udržet, ale také upevnit. Toto je důležité samozřejmě i pro druhou část požadavku, a sice pro vyšší hospodářský růst, zlepšení životní úrovně a rozdělení výsledků práce spravedlivějším způsobem. Tunisané si prostě, na rozdíl od Egypťanů uvědomují, že bez investic ze západu a bez západních turistů, není ekonomický pokrok možný.
Smyslem naší návštěvy v Tunisu bylo podpořit reformy a progresivní síly z řad sociálnědemokraticky orientovaných skupin občanů - mladých lidí, odborů, žen.
Podobně se vyvíjí situace v Maroku, i když zde jsou prováděny změny ne revolučním, ale postupným evolučním způsobem. Rovněž zde ve volbách zvítězila umírněná islámská strana. Krok za krokem jsou prováděny reformy, které přinášejí více svobody, demokracie a ekonomické spolupráce se západem. Kupříkladu nyní například Renault otevírá v Maroku jednu ze svých automobilek.
Podobně pozitivní zprávy nevidíme ani neslyšíme z Egypta, kde naopak máme dnes desetkrát více politických vězňů než před rokem a půl za Mubarakovy vlády. Liberální a sekulárně orientované síly prohrávají svůj zápas s radikálním islámem. Egypt bude mít, podle mého názoru, už v příštích několika měsících obrovské finanční a ekonomické problémy. Radikalizací a islamizací své země vyhání ze země turisty a zahraniční investory. O Egyptě, obávám se, uslyšíme v nejbližších měsících a letech ještě mnoho a zřejmě ne pozitivního.
V českých médiích se v posledních dnech objevuje jméno tzv. lobbisty Romana Janouška. Vedle dopravní nehody, kterou způsobil, jeho útěku a arogantního jednání, se jako mnohem důležitější jeví zveřejnění informací o jeho vlivu na dění v Praze. Jak hodnotíte tuto kauzu a její vliv na českou společnost?
Jedna bezesporu důležitá věc je dopravní nehoda, kterou Janoušek způsobil a způsob jejího řešení ze strany policie. Zásadní je ale obsah rozhovorů, který tento člověk vedl s bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem. Z těchto rozhovorů se lidé nemohou ubránit dojmu, že žijeme v totálně prohnilém a mafiánském městě a státě.
V demokratickém právním státě rozhodují o dění veřejně a transparentně demokraticky zvolení zástupci a ne nějací lobbisté a mafiáni, kteří využívají politiku k prosazení čistě jen svých vlastních ekonomických zájmů. U nás si lidé dlouho mysleli, že takovéto jednání a chování mohou vidět pouze v italských filmech. Najednou všichni bezradně a zoufale vidí, že česká obdoba jihoitalských problémů se právě koná v naší vlastní zemi. Obávám se, že stejně jako v jižní Itálii, tak i u nás bude velmi obtížné těmto chobotnicím přeseknout chapadla.
Jiná možnost však neexistuje, nemáme-li všichni rezignovat na politiku nebo emigrovat. Pročištění tohoto prohnilého a zkaženého prostředí nebude lehké a musí k němu být hlavně politická vůle.
