Díky médiím se opět zákon o církevních restitucích dostává do popředí zájmu občanů této republiky. Ve zprávách vidíme, slyšíme i čteme, kde a jaký majetek si církev nárokuje a požaduje. Vyjadřují se zastánci restitucí i oponenti. Vidíme, jak z některých církevních hodnostářů se stávají i mediální finančníci jdoucí jasně za svým cílem. Pro věřícího člověka je tento stav dosti zatěžující, neboť musí svým spoluobčanům stále vysvětlovat, že ne všichni křesťané jsou zastánci církevních restitucí lačnící po majetku státu, že jsou i lidé v církvi, kteří jsou jednoznačně proti tomu, jak je tento zákon postaven. Navíc neustálé zobecňování církev, vrhá špatné světlo na křesťanství obecně, které není symbolizováno jen římskokatolickou církví, ale křesťanství je společenství složené z mnoha církví, mnoha různých institucí, vzájemně si podobných i různorodých, které mají i na restituce různý názor. Toto zobecňování vede také nevědomosti a obviňování dalších křesťanských církví z lakoty, což není na místě, neboť, tak jak byl zákon v původním znění navržen, byl poměr majetku 98% / 2% tedy 98% pro Římskokatolickou církev a 2% pro všechny ostatní církve, včetně Federaci židovských obcí. Tedy pro všechny křesťanské církve a židovské obce kromě Římskokatolické, totálně likvidační. Protože církve by místo pravidelné částky na platy duchovních dostali v poměru tak malou částku, že by si sotva dokázali vytvořit rezervu či se v nové situaci zorientovat. Protože tento návrh zákona byl opravdu nestoudný a do očí bijící, došlo k novému rozdělení 80% / 20% tedy opět 80% pro Římskokatolickou církev a 20% pro všechny ostatní. I takovéto rozdělení není zcela „košer“ (čisté), ale již je přijala i Ekumenická rada církví, zastupující ostatní neřímsko-katolické církve a o zákonu se začalo jednat s vládou, jejíž členové měli na tomto zákoně, jakoby zájem. Ačkoliv je v této věci několik závažných otázek, zůstávají nezodpovězené a skryté.

            Ačkoliv z různých stran zastánců restitucí slyšíme, že vyrovnání je spravedlivé, nikdo se nezabýval například otázkou co s církevním majetkem zabaveným za II. světové války nacistickými okupanty. Vždyť nap. Po atentátu na Říšského protektora R. Heidricha, byla zrušena Pravoslavná církev a její majetek přešel do rukou státu. Po skončení války nedošlo k úplnému navrácení tohoto majetku. Další otázkou je co když Římskokatolická církev či další církev z těch, které dostanou větší vyrovnání, tyto peněžní prostředky uloží nebo převede do zahraničí. Může si náš stát dovolit takový luxus nechat vyvést do zahraničí majetek v takové výši. Tato věc není zákonem nikterak ošetřena. Stejně tak to, že po skončení vydávání majetku bude Římskokatolická církev největším vlastníkem lesů a zemědělské půdy což přinese nové, neznámé a zatím právně neošetřené postavení mnoha subjektů, jako jsou živnostníci, komerční spol., ale i obce a státní organizace.

Také by bylo dobré se poučit od našich sousedů za hranicemi, tedy Polska a Slovenska, kde již takovéto restituce byly realizovány. Pokud se podíváme na situaci církví v těchto zemích dnes, zjistíme, že během několika málo let se pozemky a majetek vytratil, často neznámo kam a církev je opět závislá na státních subvencích.

Od zastánců restitucí můžeme slyšet to, že je nutné napravit historické křivdy, které byly spáchány na lidech, aby mohl tento národ jít dál apod. Souhlasím s tím, že když se provede něco špatného má se to napravit. Ale kde je hranice nápravy, hranice historické křivdy? Před bitvou na Bílé hoře, která naprosto otočila dějinné kolo našeho národa, bylo v Českých zemích cca 10% Římských katolíků, ostatní byli utrakvisté členové Jednoty Bratrské či jiných společenství. Později také český lid přejímal reformaci, zvláště Luterskou. Můžeme tedy v našich městech najít mnoho kostelů, které byly stavěny či vysvěceny, jako utrakvistické, avšak po konfiskaci jsou do dnešní doby užívány pouze Římskokatolickou církví. Majetek, lesy, pole i další cenné kulturní památky do rukou Římskokatolické církve přechází právě v období pobělohorském a rekatolizačním, jako konfiskáty nekatolickým církvím a šlechtě. Tady tedy vyvstává podstatná otázka, jak byly napraveny historické křivdy tohoto období. Jak bylo za tyto konfiskáty, krádeže a ponížení lidí zjednáno právo a spravedlnost a jak byly věci uvedeny do původního stavu. Někdo by mohl namítnout, že je to již skoro 400 let a restituce se zabývají dobou nedávnou před 65 lety. Z hlediska spravedlnosti by mělo být jedno, zda se jedná o 400 let či 65, neboť pokud někdo pevně stojí na to, že je třeba křivdy napravit a zjednat spravedlnost, měl by se o to snažit za každé příkoří a nespravedlnost. Nebo v tomto případě je spravedlnost jen pro někoho, jen někdo si zaslouží nápravu a ti druzí nikoliv. Pokud tedy budou zastánci restitucí hájit tím, že je nutné tyto historické křivdy napravit, ale jen ty ve prospěch Římskokatolické církve, pak zcela zřetelně ukazují, jaký postoj a poměr mají k těm občanům, kteří nejsou součástí této instituce. A ačkoliv nesouhlasím s rušením klášterů a horlivou perzekucí duchovenstva v 50 letech 20. století, je tu přece jen oproti konfiskaci majetku v době pobělohorské výrazný rozdíl. Obecně původ většiny majetku církve pochází z darů a to ať králů, šlechty a nejvíce prostého lidu. V tomto ohledu je třeba také zkoumat cíle konfiskace. V době pobělohorské byl majetek konfiskován a kraden, aby sloužil Římskokatolické církvi a zvláště úzké skupině této instituce, tedy představitelům a duchovenstvu. To bylo v takovém rozsahu, že ač byl Josef II. sám katolík, snažil se tuto situaci napravit alespoň z části a majetek převést ve prospěch lidu. Konfiskace a vyvlastnění v 50. letech 20. století, pak měla obrácený cíl, vzít majetek z užívání úzké skupiny, tedy duchovních Římskokatolické církve a převést jej na stát, tedy ku prospěchu obecného lidů. A ačkoliv se tento stát o své kulturní a historické dědictví ne vždy dobře staral, přesto dosáhl toho, že majetek, který pocházel o lidí a byl od nich získán, ne vždy čestným způsobem, byl opět lidem vrácen. Tedy účinností zákona o církevních restitucích se dostáváme opět do situace doby pobělohorské, a ačkoliv není nyní majetek Římskokatolickou církví drancován, kraden a konfiskován, ale je vydáván dle „platného zákona“, výsledek je zcela stejný. Zde platí tedy staré rčení: „ Národ, který se nedokáže z historie poučit, musí si ji znovu prožít.“