Nedávno jsem četl z ČTK článek o rakouské Římskokatolické církvi, která připravuje úsporná opatření, neboť ztrácí věřící i peníze. Tento úbytek je spojen s úhradou církevní daně, kterou věřící, členové církve musí platit. To, že věřící přispívají na svou církev, je standardní záležitost, neboť se jedná o jejich společenství a naplenění osobních duchovních potřeb. Přesto v našem prostředí jsme zvyklí, že tento příspěvek církvi je dobrovolný, nevymahatelný dar, jehož neplacení nelze nikterak sankcionovat. Vždyť člověk přispívá ze svého rozhodnutí Bohu. Tento princip církevního příspěvku však neplatí ani v Rakousku, ani v Německých zemích. Naopak ti, kdo vyznávají římskokatolickou víru a církevní daň neplatí, musí nést důsledky svého počínání. Nemohou uzavírat sňatky v kostele, nemohu se stát kmotrem či kmotrou, není jim vysloužen církevní pohřeb, nejsou jim vyslouženy svátosti. Jak se asi tato praxe shoduje s Ježíšovým poselstvím, s jeho slovy: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte!“. Nebo s jeho radikálním přístupem k náboženskému kupčení, kdy provazem vypráskal z Jeruzalémského chrámu prodavače zvířat a penězoměnce. Místo toho platí v římskokatolické církvi ono středověké: „Nezaplatíš, nemáš nárok na svátosti, nemáš nárok na spásu.“ Je to tedy naprostý opak toho co můžeme číst v Evangeliích a naprosté deformování poselství a služby církve. Vždyť odmítnout někomu křest, nebo důstojné rozloučení, jen protože nezaplatil církevní daň, je hrubá necitelnost a popření lidskosti i celého křesťanského učení. Není pak divu, že kostely zejí prázdnotou a lidé raději realizují svou víru jiným způsobem, když místo společenství lásky, pokoje a Boží přítomnosti nalézají na svatých místech v kostelích společenství peněz a lakotu, jež má jen málo rozdílů od Jidášových třiceti stříbrných.

Situace v dnešní rakouské římskokatolické církvi je tedy příkladem i pro českou církev, kdy se jasně ukazuje, že ta nemůže stát na majetku a penězích, ale je především společenství věřících. Pokud se pak lakotně snaží získat pro svůj prospěch co nejvíce, vlastně ztrácí, ztrácí to nejcennější, co jí bylo Ježíšem Kristem svěřeno, ztrácí své věřící a tedy i podporu a zabezpečení. Tedy i zde platí staré známé pořekadlo: „Kdo chce mít ještě víc, nakonec nemá zhola nic!“