O mistru Janu Husovi bylo již mnoho napsáno a jeho postava byla v našich zemích zevrubně zkoumána i proslavena. Z jeho slávy těžili mnozí, i ti, kteří nemají s mistrem Janem z Husi duchovně prakticky nic společného. O jeho zápasu za Pravdu Páně a úsilí o nastolení původních apoštolských řádů Církve Kristovy v Čechách panuje všeobecná známost. Zde je důležité připomenout, že uskutečnění Pravdy Boží viděl v původní prvokřesťanské Církvi, jejích způsobech, praxi a tradici, nejvíce pak v křesťanském evangelijním učení. Proto horlivě vystupoval za odstranění špíny a hříchu, kterým poskvrnila původní křesťanství římsko-latinská církev, jako bylo například bezbožné svatokupectví, zjevné a trpěné zlořády v řadách duchovenstva, rouhavé prodávání odpustků, které bylo ve středověku široce rozšířené. Mistr Jan Hus byl svým zápasem za poznání Pravdy, úsilím o uvedení apoštolské prvokřesťanské církve do Čech a setrváním ve zjevené Pravdě i věrností Pravdě Písma svatého duchovně spojen s prvokřesťanskou tradicí, tak jak jí zachovala východní církev. Své přesvědčení a odhodlání pak stvrdil mučednickou smrtí.
O zvěsti Jana Husa je nutno říci, že nebyl dogmatik. Nezamýšlel ani založit novou církev, neboť věděl, že každé církevní společenství musí trvat postupně od apoštolů. Především ho ovládala myšlenka věrně následovat mravní zákon křesťanství. Hus nezemřel za některé dogma, ani za princip svobody, ale za křesťanskou Pravdu. Vystupoval proti zkaženosti a novotám církve římské. Z jeho odkazu víme, že Mistr Jan věřil v proměnu svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy, uznával úctu k obrazům, zpověď, sedm svátostí, ústní tradici, ale popíral papežský primát.
Ve vztahu k historii naší země je nutné připomenou, jaký měl Hus vztah k Cyrilometodějské tradici a slovanské bohoslužbě. Jan Hus se při disputacích i v textech zastával východní církve. S jeho souhlasem odešel Jeroným na Východ studovat Pravoslaví, což je vidět z toho, že když na vídeňské universitě profesor Sywart dělal si z této cesty, z Rusů a z Pravoslaví smích, Hus mu napsal: „Nedosti na tom, že jsi se opovážil dotknouti se zuby ctihodného mistra (Jeronýma), ty jsi se dotkl velmi velikých společností. Ty jsi neměl dosti na Čechách, ale opovážil jsi se v své přednášce s ďábelskou drzostí nařknouti z kacířství říši slovanskou. Doufám však, že lživě, nemaje o ničem vědomosti.“
Mistr Jan byl muž nesmírně hluboké víry, která mu bránila dát se spoutat tehdejší středověkou západní církví. Věřil však a uznával všechny články víry a sedm všeobecných sněmů, nepochyboval o tajemstvích víry, ale jeho rozum i srdce se vzpíraly přijmout a uznávat to, co latinská církev ke starokřesťanské víře přidala.
Před soudem koncilu v Kostnici si mistr Jan žádal být poučen od svých žalobců, v čem psal špatně. Bylo mu pouze řečeno: „Máš odvolat, jak rozhodlo padesát mistrů svatého Písma.“ Naříká mistr Jan: „Aj překrásné poučení! Tak by i svatá Kateřina, panna mladá, měla ustoupiti od pravdy a víry v Pána Ježíše Krista, protože proti ní bylo padesát (pohanských) mistrů. Ale vytrvala ta vzácná panna až do smrti a přivedla ty mistry (svým příkladem) k Pánu Bohu, čehož já hříšný nemohu dosáhnouti!“ Nu, každému svatému se nepodařilo obrátit své mučitele.
Po Husově mučednickém upálení dne 6. července 1415, zůstal nám jeho odkaz: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti!“ Jeho poslední pozdrav z Kostnice do Čech byla evangelijní prosba křesťanům: „Prosím vás, abyste se milovali, dobrých utlačovati nedali a pravdy každému přáli.“ Ve světle jeho života, učení a oběti můžeme říci, že pravda nebyla Husovi jen nějakou absolutní ideou nebo principem, ale byla pro mistra Jana živým Božstvím, vtěleným v osobě Ježíše Krista o sobě řekl: „Já jsem pravda“.
V úctě k jeho památce a mučednické smrti, držme se pevně jeho odkazu.
