Chtěla jsem napsat něco vzletného a sebevědomého, ale nakonec napíšu, jak to bylo doopravdy.

Jako host jsem byla pozvána na snídani Václava Havla bez Václava Havla pořádanou Senátem v kavárně Slavia. Seděla jsem u stolečku vzadu, příjemně si užívající možnosti pozdravit se se známými senátory a zdálky pozorovat cvrkot v kavárně. Ale vypadala jsem možná hloupě nebo přirozené gentlemanství panu předsedovi nedalo a přizval mě k jejich čelnímu stolečku. U něj seděl on, Markéta Pekarová Adamová, Pavel Rychetský, Michal Žantovský a Petr Pithart. Myslela jsem, že se krátce představím, popovídám a uteču, ale začaly proslovy a najednou bylo hloupé utéct před zraky všech. Ocitla jsem se tak zcela v centru všeho dění, v první řadě, u stolu těch nejváženějších vystupujících. Málem jsem strachy umřela.

Zdroj: Facebook

Během proslovů, které připomínaly hodnoty a hlavně činy Václava Havla a zážitky s ním, jsem ale začala mít strach ještě z úplně jiného důvodu. Petr Pithart ve svém proslovu řekl: hodně jsem přemýšlel jestli Vám to nastupující garnituro řeknu, ale věřím Vám. Symbolicky tak pro mě generace Havla řekla : teď je to na Vás!

Došlo mi, že pánové okolo, přátelé Václava Havla a lidé spojení s jeho odkazem jsou většinou postaršího věku, své splnili a tíhu odpovědnosti za zítřky nenesou oni, ale my. Naše generaci. Tedy i já.  I já, jak tam teď sedím a koukám jak vyděšený kuře. A nesla bych ji stejně, i kdybych seděla doma a byla švadlena, prodavačka, účetní nebo sekretářka.  Protože v odkaze Václava Havla nejde tolik o politiku, ale hlavně o hodnoty, postoje a činy v každodenním životě. Protože i Havel byl předně občan a až výsledkem jeho postoje a činů byla funkce. Ne naopak!

Takže jsem možná neseděla úplně nepatřičně, protože místo mě tam mohl být kdokoliv z nás - vás, neb směr Václav Havel a lidé okolo něj určili, my ho teď musíme udržet. Všichni sedíme v první řadě!