Během mého mládí v Jihlavě k potyčkám s Romy docházelo. Taky jsem to v jednom baru schytala a pak se hodně bála. Akorát že šmejdi jsou všude a dělat linii podle barvy kůže pro všechny bez ohledu na to, kdo je kdo, je točit se v kruhu místo vykročit vpřed. Od té doby jsem potkala mnoho fakt dobrejch Romů, co tu kletbu zvládli prolomit a podnikají, pracují, studují. Jen to maj fakt těžký. Předsudky jsou sv*ne.

Nedávno mi jeden pán na společenské akci při uvítání řekl, že vypadám smutně. Nebyla jsem. Byla jsem úplně v pohodě. Ale řekl to během večera ještě mockrát. Když něco nejste, nemáte argument. Nejde to vyvrátit. Akorát, že když Vám to někdo pořád opakuje, začnete se tak fakt cítit. Někdy i chovat. Odcházela jsem jak šíleně smutná princezna. Nešlo proti tomu bojovat. A přemýšlela jsem, co by se mnou dělalo, kdyby mi někdo (všichni) pořád říkali, že pracovat neumím a nikdy nebudu...