V souvislosti s vysokými cenami potravin a s vysokými cenami energií od distribučních společností se začalo mluvit o oligopolech, neboli o nedostatku vzájemně si konkurujících nabídek. A to právě v protikladu s volným trhem. Takto vnímané ekonomické oligopoly ohrožují svobodu podnikání, omezují konkurenceschopnost a zejména nehorázným způsobem zvyšují ceny pro spotřebitele. Stát má proti těm to ekonomickým oligopolům své instituce a nástroje, které však musí umět a nebát se používat. Pokud to vláda neumí či dokonce nechce „regulovat“, pak vymýšlí „jiné“ , povětšinou málo účinné metody, které se nakonec obrátí vůči ní i celé společnosti.
Podobně jako ekonomický oligopol můžeme nedostatek programových soubojů na politické scéně nazývat politickými oligopoly. Příkladem je pravicová politika, která je dnes zastoupena v českém parlamentu bez levicové opozice. Navenek sice máme pravicovou pěti koaliční vládu a dvě pravicové opoziční strany, ale praxe ukázala, že se politické soupeření odehrává výhradně na PR rovině a v rozsahu prosazovaného populismu. Proto se středobodem této rivality nestalo hájení zájmů rozličných společenských skupin v rámci programových priorit. Pak takto vnímaná politika se smrskává na boj dobra a zla, což polarizuje veřejnost a rozděluje nejen společnost, ale i rodiny. Dnes to vypadá tak, že český stát je silný k těm slabým a slabý k těm silným. A ti slabí nemají v parlamentu zastání.
Demokracie je velmi křehká, jejímž základem je respekt vůči druhým názorům, druhým lidem. Již T.G.Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. A pokud tato diskuse neexistuje či je omezována, pak to není demokracie, ale autokracie. A proti tomu by se všichni slušní a morálně zdatní lidé měli postavit. A je jedno pro jaký politický názor plédují či jakou politickou stranu podporují. Demokracie totiž buď je nebo není. Platí to nejen v České republice, ale i v Bruselu či Washingtonu.
