To, co je dnes potřeba, je jistá sebereflexe současného stavu české společnosti a tady je třeba říci, že svobodu sice máme, ale s tou demokracií to není všelijaké. A to zejména proto, že si každý z nás pod tímto pojmem představuje něco jiného. Nedávno si jedna starostka menšího města posteskla, že lidé volí emočně a že při svém rozhodování nedohlédnou na konec svého dvorku. Zřejmě tím myslela velmi snadnou ovlivnitelnost jejich názorů a nízkou míru touhy po pravdě. Ano, je dobře, když se můžeme svobodně vyjadřovat na sociálních sítích, kde mimo jiné často pláču nad úrovní příspěvků, které obsahují pouze zášť a nenávist. Ale již si pramálo uvědomujeme svoji spoluodpovědnost za stav naší demokracie i celé společnosti.
Podle aktuálního průzkumu veřejného mínění pouze 41% občanů je spokojeno se současnou politickou situací, a to máme toliko několik týdnů po volbách. Přitom to jsou právě voliči, kteří rozdali politikům karty a kteří delegují svoji pravomoc rozhodování na své zástupce. ¨
A je opravdu tristní, když si události před 28 lety připomínají bývalí komunisté a dokonce bývalí pomahači tehdejší státní bezpečnosti. Pak se nedivme rozdělené a nesourodé společnosti, kde si lidé nejsou ochotni vzájemně naslouchat. Pravda se mění v lež a lež se mění v pravdu. Záleží pouze na komunikačním umu, jak co nejlépe a co nejrychleji ovlivnit širokou veřejnost. A k tomu jsou potřebné peníze, velké peníze.
Česká společnost má problém, který je v ní historicky zakódován. Je to závist vůči každému a vůči všemu. A právě tato závist vyvolává nekritické postoje a nálady obyvatelstva, rozděluje společnost a záměrně omezuje solidaritu uvnitř národa. Na závisti je postavena i politika řady nových politických stran či hnutí, které využívají protestních nálad uvnitř společnosti. Nedokonalé znalosti a zejména neochota se poučit z naší historie umožňuje pokles politické kultury v zemi a to navzdory rozličným zákonodárným iniciativám. Prostě proto, že nelze vše vymáhat pouze orgány činnými v trestním řízení a justicí, ale že musí existovat i nepsaná morální pravidla uvnitř celé společnosti. A tato pravidla se musí ctít a musí být vymahatelná.
Nevýhodou demokracie je přivírání očí nad omezováním svobod druhých, příklon k těm silnějším, ve snaze zachytit nějaký ten drobet z přeplněných stolů dnešních politických oligarchů. Paušalizace problémů či nerozhodnost je dokonce pojmenovat a řešit je příčinou „blbé“ nálady v naší společnosti. A to přesto, že je dnes Česká republika považována za premianta Evropské unie a je šestou nejbezpečnější zemí na světě. Přesto či právě proto dvě z vládnoucích politických stran dostaly od voličů žluté karty. A to opakovaně. Prostě politika spravedlivá není a nebude. Zejména proto, že nálady uvnitř společnosti jsou velmi vrtkavé.
Demokracie je běh na dlouhou trať a politika je její nedílnou součástí. Proto je třeba si demokratické strany na jednu stranu hýčkat, ale na stranu druhou je kriticky a objektivně hodnotit. Právě objektivita se dnes nenosí, zřejmě proto, že veřejnost je poněkud líná si hodnověrné informace obstarat. Ano, každý z nás má své osobní a rodinné problémy, ale ty prosím nekončí na tom pomyslném dvorku. Rodina je základ státu, ale i ta žije v pospolitosti obce a má příslušnost k celému národu. Proto je důležité se dívat kolem sebe, zachovat mezilidskou a mezigenerační solidaritu a zejména posilovat soudržnost společnosti. Bez ní totiž nebudeme schopni reagovat na bezpečnostní hrozby, na přírodní katastrofy či na řešení ekonomických i politických problémů současnosti.
