Covid-19 jasně odhalil resortismus a neschopnost jednotlivých ministerstev řešit krizové stavy. Prostě velmi dlouho se nic moc nedělo a tak namísto potřebných legislativních změn, přesunu kompetencí a zejména posílení financování složek IZS, se zvyšovala byrokracie a počty státních úředníků. Přitom s růstem úředního stavu klesala jeho výkonnost, efektivita a zvyšoval se alibismus a nezodpovědnost státní správy. Protože nejde jen o výši mandatorních výdajů, které obrovsky narůstají, ale zejména o funkčnost všech rozhodovacích procesů.

A v tom je jádro pudla. Před rokem byly problémy vůbec nakoupit (záměrně nehovořím soutěžit) roušky a další potřebný materiál. Dnes máme problém s nákupem vakcín, testovacích sad, jehel či stříkaček. O nákupu léků na léčení viru ani nemluvě. Ptám se, jak je to možné? To jsme se za rok nepoučili nebo to někdo záměrně sabotuje? Protože sabotáž mi to dlouhodobě připomíná. Nehledě na skutečnost, že politici „uvolnili“ na boj s Covid-19 tolik peněz, že to bude sanovat ještě další generace.

Proto je třeba se vrátit opět na začátek k polické reprezentaci. Bývalo totiž dobrým zvykem ve špatných dobách tahat za jeden konec provazu. A také se hodně diskutovalo, aby pro řadu opatření a pro potřebnou legislativu byla široká podpora napříč politickým spektrem. Ovšem pokud není dohoda ani uvnitř vládní koalice, pokud blížící se volby preferují voličské zisky před ochranou životů a zdraví a kdy emoce převažují nad rozumným počínáním, pak se není divit veskrze špatnému obrazu české politiky. A také současnému stavu boje s coronavirem.