V každé demokratické zemi platí a Ústava České republiky to striktně definuje článkem 5, cituji:
„Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“
Reálná praxe je poněkud složitější, přesto každou politickou stranu by měli reprezentovat komplexní politický program a také lidé, kteří jej chtějí prosazovat. Na české politické scéně existují „zavedené“ politické strany, u kterých je zřejmé, které zájmy hájí a kdo je reprezentuje. Pak existují strany, u nichž politický program prakticky neexistuje a jejich politika je přizpůsobována aktuálním náladám veřejnosti. A pak jsou tady politické strany, které vznikly teprve nedávno odštěpením od stran jiných či úplně nově založené, o jejichž politice a politických prioritách toho prakticky moc nevíme.
Pokud se na tuto situaci podíváme periskopem občana voliče, pak nové vzniklá politická uskupení mohou cílit na cca 20% volčů, kteří každé volby hledají toho „nového“ a „neohleděného“ Spíše Mesiáše,který vyřeší všechny problémy světa. Proto populisticky a národovecky orientované politické strany šahají po těchto nespokojených a zklamaných občanech. Politické programy jsou často sdělovány pomocí PR agentur a sociálních sítí. Prostě proto, aby nedej Bůh někdo nechtěl konkretizaci řešení současných problémů ČR. Po volbách ovšem dojde k vystřízlivění a k prohloubení zklamání občanů. Tím se zhoršuje důvěru vůči politikům a státu jako celku.
Osobně vítám snahu politiků bojivat proti korupci. Nicnéně výsledky tohoto boje jsou velmi slabé. Což dokládá propad České republiky na 49. místo v nejnovějším hodnocení Transparency International. Důvodem je totiž často pouze „hra“ protikorupčního étosu a nikoliv přijímání konkrétních a účinných opatření, například v trestním zákoníku či posílením úlohy Nejvyššího kontrolního úřadu. Zákon o střetu zájmů či připravovaný zákon o lobbinku jsou jen administrativním krytím neúčinných protikorupčních aktivit politiků.
Odpověď na položenou otázku je jasná a nenajdete politika, který by tvrdil opak. Přesto jednotlivá konkrétní hlasování nás utvrdí v tom, že s protikorupčním bojem jednotlivých politických stran to není zase tak jednoznačné a průkazné. Dnes se již nehovoří ani tak o korupci, jako o ovlivńování či o střetu zájmů některých politiků, rozličných lobbistů, podnikatelů či organizací. A v době coronaviru se po odhalování korupce na naší politické scéně jakoby slehla země.
Problémem proto není pouze slabší protikorupční úsilí politiků, ale také byrokratický a málo efektivní stát a veřejná správa, aktuální rozklad státní správy, ohýbání zákonů a pravidel, politické ovlivňování orgánů činných v trestním řízení či nepředvídatelná justiční rozhodnutí. Problematická jsou i česká média, u kterých boj proti korupci není tím nosným tématem. Ale také, a to je třeba si přiznat, existuje velmi malý tlak široké veřejnosti na politiky a státní orgány, který by nejen odmítal korupční chování, ale zároveň by posiloval boj proti němu. Bez tohoto tlaku celé společnosti k reálným protikorupčním opatřením nedojde. To je třeba, aby si všichni občané uvědomili.