Chci připomenout, že jsem drahně let upozorňoval na chybu v neustálém rozšiřování našich zahraničních misí. A to zejména z pohledu logistického zabezpečení, přepravy či bezpečnosti. Vzpomínám si, jak ze mne někteří představitelé naší armády dělali hlupáka, když tvrdili, že vojáci mají veškeré vybavení či zbraně, které odpovídají požadavkům bojů v tomto teritoriu. Přitom si vojáci v army shopech nakupovali doplňky oblečení a se zbraněmi a vojenskou technikou se seznamovali až na misi. Či si tuto techniku půjčovali od našich spojenců. Rád bych se mýlil, ale nemyslím si, že dnes je situace lepší. Prostě jsme měli jednu armádu expediční a jednu domácí. A ta expediční byla ještě navíc logisticky podporována zejména Spojenými státy.
Zřejmě představitelé MO a AČR namítnou, že je zodpovědností politiků zajistit dostatek peněz a částečně budou mít i pravdu. Přesto je problém na těch, kteří připravují zajištění zahraničních misí, modernizaci a rozvoj armády bez potřebného finančního krytí a přesto tvrdí, že úkoly obranyschopnosti země jsou zajištěny. Nechci se vracet do minulosti, ale například projednávání Koncepce výstavby AČR (KVAČR) ukázal na problémy ve střednědobém a dlouhodobém plánování. Ale to je stále stejná písnička, která se změní pouze tehdy, pokud opravdu vznikne malé ministerstvo s integrovaným GŠ v něm. A kdy se bude nakupovat vojenská technika podle potřeb a z hlediska zvyšování obranyschopnosti země. A s jasně určenou a přijatou odpovědností jednotlivých zaměstnanců ministerstva obrany. Tak jako s jasnou odpovědností politické reprezentace za financování naší armády.
Co se týká Afghánistánu, tak od samého počátku této mise a připomínám, že to byla mise zahájená podle článku 5 Washingtonské smlouvy po útoku 11.9.2001 na USA, ČSSD požadovala jasné a vyhodnotitelné cíle této a poté i následných misí. Velmi zdařilý projekt PRT přišel velmi pozdě, tak jako se podcenila nevojenská část mise. To, že Afghánci berou zahraniční vojáky za okupanty, je realitou, s to právě z důvodu preferování vojenské části. Souhlasím, že pro naše vojáky a velitele je působení v zahraniční misi v Afghánistánu obrovská a ničím nenahraditelná zkušenost. Problém ovšem je, co bude dál a proto osobně podporuji diskusi, kterou exministr zahraničních věcí nastartoval. A jak jsem řekl v úvodu, z pohledu piety opravdu v nevhodnou dobu. Nevyřčenou otázkou je, zda neskrýváme problémy v našich ozbrojených silách, od nedostatečného financování a neobsazenosti jednotlivých vojenských útvarů, právě za „úspěchy“ našich vojáků v zahraničních misích.
Osobně si myslím, že by mezinárodní společenství mělo konečně donutit politické vedení Afghánistánu, po volbách k tomu bude příležitost, aby převzalo plnou zodpovědnost za zajištění bezpečnosti v zemi. A nejen NATO, ale i ostatní země působící v současné monitorovací a tréninkové misi, by mělo vytýčit jasné cíle vybudování ANA a ANP tak, aby tyto cíle mohly být kontrolovány. Druhou částí problému je nevojenská pomoc při obnově země, nejen infrastruktury, ale i hospodářství. A tady by opět měla mít zodpovědnost centrální vláda. Pokud ona nebude schopna zajistit bezpečnost a spolupráci, pak je z pohledu budoucnosti nelogické neustálé prodlužování mise v Afghánistánu. A to nejen z pohledu nákladů či ztrát na životech a na zdraví. Nejen samotných vojáků, ale i civilistů.
Souhlasím s tezí, že svoboda nikdy nebyla zadarmo a životní příběhy našich hrdinů to potvrzují. Na straně druhé je tu i politická odpovědnost nejen za těch 14 obětí, ale i za budování moderní a obrany schopné armády naší země, za kvalitní výstroj a výzbroj našich profesionálních vojáků. Tato odpovědnost leží na bedrech politiků. Ano z boje se neutíká, ale je otázkou, zda je politicky rozumné zůstávat tam, kde vás nechtějí a kde boj nemá a nebude mít svůj konec. Tak jako nebude mít konec boj proti mezinárodnímu terorismu, proti současným a budoucím bezpečnostním hrozbám.
A dnes opravdu nechci hovořit o rozdílech mezi vojenskou účastí, hospodářskou pomocí či diplomatickým řešením. V tomto směru by si Česká republika měla vzít příklad z řady jiných zemí. A nemusí to být pouze země spojenecké, ale zejména země, které hájí národní zájmy. Závěrem chci také osobně poděkovat všem našim vojákům, kteří plní úkoly ve prospěch České republiky. A také jim popřát hodně štěstí při plnění jejich náročných úkolů. Protože vím, že se jedná o fyzicky a psychicky náročné a zodpovědné povolání ve prospěch naší krásné země.
