Po prohraných volbách podpořila členská základna svolání mimořádného sjezdu, který si zvolil nové vedení. A opět si vzpomínám na sliby jednotlivých kandidátů o zlepšení komunikace s veřejností či o stabilizaci členské základny. Namísto toho se velké úsilí věnovalo přesvědčování sociálních demokratů pro vstup do vlády s ANO 2011. Přesto, že jsem byl osobně proti této vládní spolupráci, souhlasím s předsedou Janem Hamáčkem, že na hodnocení je velmi brzy. Ale na straně druhé dlouhé manévrování s obsazení ministra zahraničí opět ubralo sil pro řešení vnitrostranických problémů.
Mohu souhlasit s tím, že potápějící se loď nejdříve opouštějí krysy, přesto vnitrostranické problémy nakonec museli řešit až ti dole. Největším problémem, se kterým se potýkáme, je obrovská apatie a nechuť cokoliv dělat na místní úrovni. A ti, kteří měli pracovat pro zlepšení, včetně přípravy na komunální volby, opět nenesou osobní odpovědnost. Naopak se mi zdá, že pro některé platí, čím hůře, tím lépe. Jak jinak si vysvětlit ataky řady členů těsně před komunálními volbami či vytváření roztodivných pátých kolon uvnitř strany.
Osobně nemám nic proti diskusi o programových prioritách či o modernizaci strany, přesto se nemohu ubránit dojmu, že se stále řeší pouze budoucí personální převzetí strany. Neřeší se nutnost organizačních změn vedení sociální demokracie tak, aby bylo pružnější a zejména, aby se vyvozovala osobní odpovědnost aktérů. Nikdo se nezajímá o změnu Stanov ČSSD, přesto, že to co se odehrálo na minulém sjezdu, byla fraška, která nic pozitivního nepřinesla. A to nehovořím o novém moderním programu či o zapojení široké veřejnosti při jeho tvorbě.
Čas běží a namísto řešení podstatných problémů uvnitř, například neobsazení míst okresních tajemníků či přebujelá organizační struktura strany, tak běží přípravy na sjezd a kuloární jednání o personálních otázkách. Tohle je ubíjející nejen v rámci členské základny, ale zejména nám to sráží vaz. Teď se čeká na výsledek komunálních a senátních voleb jako na výstřel z Aurory. Nicméně se zapomíná, že by mělo jít o programový či ideový střet a nikoliv o personální ambice některých ukřivděných. Je třeba připomenout známé rčení, že vítězství má mnoho otců, porážka pouze jednoho.