Za těch 20 let je opravdu snadné veškeré problémy naší armády hodit na špatná politická rozhodnutí, přesto bych opáčil tím, že naše armáda, potažmo celé ministerstvo obrany, seznaly největší změny v porovnání s ostatními ministerstvy. Tou největší změnou byl nejen vstup do NATO a přijetí aliančních standardů, ale zejména zrušení povinné základní vojenské služby a převedení ozbrojených sil na plně profesionální bázi. Vlastní reforma Armády České republiky z roku 2002 měla nejen svůj časový a finanční rámec, ale byla vydiskutována a podporována téměř celou politickou reprezentací. Proto dnes kroutím hlavou, když se sem tam ozývají jedinci s návrhy na znovu zavedení základní vojenské služby a to bez řádné analýzy dopadů na naši obranyschopnost a na zatížení státního rozpočtu.
Ano, problémem je určitě dlouhodobý pokles potřebných financí kapitoly 307, ale po pravdě řečeno, i tak se dala reforma armády dokončit. Například v roce 2002 na summitu NATO v Praze tehdejší politická reprezentace a velení armády slibovaly naše závazky a z nich vyplývající zvýšení schopností. V průběhu času tyto závazky vzaly za své a podle dnes platné Koncepce výstavby AČR (KVAČR) zůstaly pouze dvě. A to se dnes hovoří opět o změně KVAČR, což ukazuje na dlouhodobou nekoncepčnost výstavby armády. Zejména z pohledu reálného plánování a provázanosti střednědobého s dlouhodobým plánováním. Z tohoto pohledu se vtírá logická otázka, zda se snížení rozpočtového rámce nestalo mnohdy záminkou pro obhajobu stavu armády jako celku, zejména z pohledu nedostatku profesionálních vojáků a zastarávání vojenské techniky. Primárně jde o vojenské schopnosti a o jejich reálné plnění.
Jsem přesvědčen, že dříve přijatá strategie postupného navyšování výdajů na obranu na 1,4% HDP do roku 2021 je dostačující pro zvýšení počtu vojáků i zajištění modernizace. Vedou mne k tomu negativní zkušenosti z plýtvání penězi při rušení a poté opětovnému obnovení kasáren, z nevýhodných a předražených nákupů vojenské techniky, výstroje a výzbroje, ale dokonce i z pohledu nekoncepční personální práce s profesionálními vojáky. Přitom ti jsou základem armády a obranyschopnosti země. Proto bych očekával, že se po těch 20 letech poučíme a že chyby nebudeme opakovat. Zároveň bych chtěl připomenout, že pokud dnes vydáváme na obranu kolem 60 miliard korun, pak v případě 2% HDP by tato částka dosahovala téměř 110 miliard korun. Nic proti růstu potřebných výdajů na obranu, ale nesmíme zapomínat na efektivitu a poměřování s růstem schopností naší armády.
Přes všechny problémy, se kterými se naše armáda potýká, je třeba říci, že ušla velký kus cesty k tomu, aby se stala ceněnou mezi našimi spojenci, ale hlavně důvěryhodnou mezi našimi občany. Podpora armády je důležitá, protože nežijeme v bezpečnostním vakuu a je třeba aktivně reagovat na všechny bezpečnostní hrozby. A znovu připomínám, že našim velmi důležitým závazkem v rámci Washingtonské smlouvy je článek 3, to je budování vlastních schopností k obraně naší země. Chci poděkovat našim vojákům a jejich velitelům za příkladnou profesionální práci, často ve ztížených podmínkách. Chci také poděkovat rodinám vojáků i všem občanům České republiky za jejich dlouhodobou podporu. Té je třeba si nejenom vážit, ale je třeba ji využít ke zvýšení obranyschopnosti České republiky.
(více informací naleznete na www.antoninseda.cz/deset-poznamek-k-obranne-strategii-cr-a-k-ministerstvu-obrany).
