Odborná ministerská komise nakonec doporučila výrobky firmy Bell a ministerstvo obrany souhlasilo. Nakonec se výběrové řízení smrsklo na dohodu vláda – vláda, a to po návštěvě pana premiéra v Bílém domě. Proto bych rád položil panu ministrovi několik dotazů.
Za prvé, sám pan ministr obrany i GŠ uznali, že kombinace H1 (kombinace 4 bitevních AH-12 s 8 přepravními UH-1 Y) splňuje nejlépe požadavky armády. Ptám se proto, jaké že to požadavky splňuje, když se mělo od samého počátku jednat o „univerzální“ vrtulník? Z vyjádření vyplývá, že požadavky nesplnil žádný zájemce a pouze kombinace přepravního s bitevním vrtulníkem se blíží přání českého letectva. Ale takové zadání původně nebylo.
Za druhé, proč se nešlo standardním výběrovým řízením, když od počátku to bylo členům garančního výboru slibováno? Opravdu o konečném výběru rozhodovaly technické specifikace a nakonec cena, a nikoliv „politické“ rozhodnutí. Či dokonce jistá úlitba našemu koaličnímu partnerovi, který kritizuje neplnění si závazků vůči armádním výdajům.
Za třetí, bez ohledu na posuzování výstroje a výzbroje vrtulníků, budou se na výrobě, servisu či pozdější modernizaci podílet české firmy? Kolik procent off setů z ceny kontraktu dostanou naše firmy? Budou podílet na výzkumu či vývoji, který garantuje mezistátní smlouva z doby, kdy se jednalo o umístění amerického radaru v Brdech? Připomínám, že konkurenční UH-60 M v exportní variantě S-70i, se vyrábí v PZL Mielec a v minulosti se na jeho výrobě podílela firma Aero Vodochody. Takže i tudy mohla vést cesta k posílení našeho obranného průmyslu.
Za čtvrté, bude v dohodě G-G dojednán i budoucí nákup vrtulníků Venom, jako náhrada za dosluhující přepravní vrtulníky Mi-8, Mi-17 a W-3 A Sokol? Či nákup bitevníků Viper, jako náhrada za bojové Mi-24? Připomínám, že k 1.lednu 2019 mělo naše letectvo 16 kusů Mi-24 (počítá se s generální opravou toliko 10 ks) a 34 kusů dopravních vrtulníků. A pokud je tento budoucí nákup dojednán, kolik to vše bude státní rozpočet stát? A co z toho budou mít český průmysl?
To jsou jen některé z otázek, které mě napadají z mých dlouholetých zkušeností z minulých, ne moc povedených vojenských akvizicí. Všechny výše zmiňované vrtulníky mají výborné vlastnosti, některé z nich mají dokonce bojové zkušenosti. Přesto se nemohu ubránit pocitu ze stále se opakujících chyb v našem akvizičním procesu. Chci zdůraznit, že obměna letecké, ale obecně vojenské techniky, je ve většině členských zemí NATO i EU připravována mnoho let dopředu. Důvodem je nejen finanční náročnost, ale i nutná připravenost domácího průmyslu podílet se na výrobě nových strojů či obrovský technický vývoj v armádní technice.
