Po rozhodnutí ukončit základní vojenskou službu a zavedení plné profesionalizace armády bylo nastaveno, že vojáci z povolání budou sloužit k obraně země a že aktivní zálohy budou sloužit k posílení vojenských jednotek v případě ohrožení země či v případě válečného stavu. Proto se doposud zahraničních misí účastnili pouze profesionálové, ať již z důvodu vycvičenosti, odbornosti i z pohledu získávání zkušeností, které zvyšují schopnosti naších jednotek. Bylo chybou, že takto pojatá koncepce se nyní mění, a to pouze z toho důvodu, že vedení Armády ČR není schopno zajistit naplněnost vojenských jednotek, protože nám schází cca 6000 profesionálních vojáků.
Vítám, že se konečně armáda začala více zajímat o aktivní zálohy a že byla přijata řada konkrétních opatření, aby se role aktivních záloh posílila z dnešních 1200 na 5000 osob. Přitom se zároveň zavádí povinnost pro vojáky, kteří ukončili svůj služební poměr v AČR, aby se stali, pokud bude zájem ze strany ozbrojených sil, příslušníky aktivních záloh. Nechci se teď ptát, proč k tomuto řešení nedošlo již při rozjezdu reformy AČR, ale říkám si, že raději pozdě, než nikdy. Pozitivem je i rozdělení aktivních záloh na krajské roty působící již dnes při Krajských vojenských velitelstvích a na jednotky aktivních záloh, které budou doplňovat profesionální vojáky přímo na vojenských útvarech. S tím nemám problém, naopak tento postup podporuji ve snaze získat řadu odborníků pro potřeby obranyschopnosti naší země.
Nicméně platí, že příslušníci aktivních záloh nebudou nikdy tak vycvičeni, odborně, zdravotně či fyzicky připraveni tak,aby mohli stoprocentně nahradit profesionální vojáky. To je základní důvod, proč nepodporuji mise dobrovolníků v zahraničí. Méně podstatným důvodem je ztráta jisté motivace pro získávání zájemců o službu v armádě či přímou finanční motivaci pro vojáky z povolání. Nedovedu si představit, abych jako politik hlasoval pro vysílání příslušníků aktivních záloh do bojových misí, což přijatý branný zákon umožňuje.
Dalším a dle mého názoru velmi závažným důvodem, proč odmítnout vysílání záložáků, je právní aspekt. Již dnes se připravují změny ústavy, které mají umožnit rychlé vysílání vojáků pro síly velmi rychlé reakce NATO, kdy není jasný účel a místo působení těchto vojáků, což současná právní úprava vyžaduje. Chci připomenout platné Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů a jejich dodatkové protokoly, kterými je i ČR vázána, jelikož je má zakomponované ve svém právním řádu. Tady chci upozornit, že příslušníci aktivních záloh nejsou příslušníky ozbrojených sil ČR. Tím pádem nastane problém, jak v případě jejich nasazení v zahraničí zajistit jejich bezpečnost poté, pokud by se stali válečnými zajatci. Nehledě na skutečnost, že mohou být považování tito dobrovolníci za žoldáky či dokonce za teroristy. A tohle je dle mého názoru podstatný problém. A je otázkou, jak budou tito záložáci pojištěni či jak budou zajištěny jejich rodiny pro případ zranění či úmrtí. Tohle nejde nikdy vyloučit při žádném operačním nasazení.
Mohu rozumět argumentům generálního štábu, který se potýká s velkými problémy nejen s nízkým početním stavem armády, hodnostním složením či stárnutím vojáků, že si budou pečlivě vybírat toliko jednotlivce pro tyto zahraniční operace. Ale tohle přece nevyřeší základní problémy naší armády a to vědí i sami generálové. Já se naopak domnívám, že se můžeme dostat do dalších problémů. A to bych si opravdu nepřál. To mi můžete věřit.
