Nevěřím, že to bylo myšleno zle, ono to ale zle vyznívá. Protože každá žená má v hlavě, že odpovídat na otázku “co byste chtěla dělat jako politička / hejtmanka / poslankyně / ministryně / prezidentka / you name it” se vlastně nenosí, ukazovalo by to AMBICE. Ambice prej holkám nesluší, říkali muži. A mladí taky nemají co mít ambice, protože nemají přece ještě zkušenosti, jak by mohli mít ambice? Zatímco muži takové otázky vlastně nedostávají, protože prezidentů jsme tu měli požehnaně, proč by se jich na to nějaký novinář ptal. Nebo je dostávají, a u nich ty ambice problém nejsou. Ukazují přece dravost, ukazují něco, co muži mít musí, tedy odvahu. Tohle je ten náš lídr! A tak se zeptejte sami sebe. Jak podle vás vypadá lídryně? Ženská, která by mohla být vaše prezidentka? Má ambice? Přizpůsobuje se mužskému světu? Odpovídá na otázky tak, že si vypočítá v hlavě, co pro ní bude nejlepší, ať už z hlediska voličů nebo toho světa, do kterého chce prorazit, který je z velké části ještě mužský? Měla by vám říct, že chce dělat politiku a s politikou se pojí i ambice dělat různé funkce? Nebo má říct, že se soustředí na současnou práci, kterou chce dělat nejlíp, jak může? A poslední sada otázek. Přemýšleli jste někdy nad tím, že si neustále navzájem říkáme, že něco být nemá? Jak se vlastně cítí ženy, které mají úděl matek a stále se aktualizující seznam toho, co být nemohou a nemají? Ambiciózní kariéristka, bezdětná, mít moc dětí, být jen na rodičovské, jak se může jenom nechat vydržovat? Bylo by krásné dávat ženám pocit, že můžou úplně všechno na světě. Třeba i být prezidentka. S dětma nebo bez, s mužem nebo bez, případně se ženou nebo bez. Americké volby budou hodně o tom, jak se ženy v dnešním světě cítí a co potřebují, sama jsem zvědavá na tu sílu, kterou to přinese, potenciál je velkej.