Takový má totiž člověk tendenci v politice být. Často používát JÁ. JÁ vám chci ukázat, co všechno dělám. JÁ nemám čas. JÁ jsem unavená. JÁ brečim, protože jsou na mě zlí. JÁ si něco myslim. JÁ jsem někde něco řekla. JÁ jsem byla v televizi. JÁ jsem udělala tohle a zvládla támhleto a JÁ to vidím a proč to vy nevidíte? JÁ se omlouvám, dneska nepřijdu. JÁ nemůžu. JÁ neumím říct, že nechci, takže JÁ tam jdu a koukněte, JÁ tam šla i když jsem unavená, přepracovaná. JÁ.
Znám dva způsoby jak se s tím vyrovnat, jeden je, že tomu podlehnete a už budete navždycky jen královna Já první. A přijdete o všechny, kteří vás měli doopravdy rádi. Druhá, samozřejmě mnohem těžší, možnost je zavřít oči a na chvilku nevidět sebe (a neříkám, že ji vždy aplikuji, koneckonců koukejte u čí fotky tohle JÁ píšu) a naopak koukat kolem. Díky vám všem, kteří kolem ještě pořád jste.
A proto dnešek není dnem kdy jsem už rok ve sněmovně a bilancuju. Dnešek je den, kdy má svátek moje kamarádka Sára, které jsme minulý rok ani nepopřáli, protože… se děly jiné věci (vidíte jak hezky to jde opsat a nezatahovat do toho sebe, aha!). Takže milá Sáro, přeji ti vše nejlepší, hodně zdraví, štěstí, lásky, spokojenosti. A pozor, následuje interní vtip: Dlužím ti (hned několikrát) Modré z nebe.