Na to, abych se zamyslel nad naší historií a jejími neblahými okamžiky, nemusím nutně klást věnce a rovnat stuhy. 

Co bych si z událostí, které se odehrály v době, kdy mi bylo 8 let, vzal v současné době k srdci …? 

To, že i z přátel se mohou, z mnohdy čistě pragmatických důvodů, stát i nepřátelé, ve „velkém“ jsme to zažili v osmašedesátém (21. srpna 1968) a zažili jsme to i v osmatřicátém („Mnichovská dohoda“ 30. září 1938). Z politického pohledu je to „padni komu padni“, východ nebo západ…... 

Co z toho plyne – být připraveni tvrdě hájit svou suverenitu, kulturně, diplomaticky i vojensky, bez ohledu na to, jak jsou zrovna aktuálně rozdány velmocenské karty v globální partii. 

Nemohu pominout reakci na dnešní prohlášení některých politiků, kteří si u příležitosti onoho kladení věnců nezapomněli rýpnout do Hnutí ANO2011 a vicepremiéra A. Babiše. Rád bych zrovna jim znovu připomněl, že měli roky času na to, aby nás významným způsobem posunuli ke standardní, prosperující a právní společnosti – tedy nikoliv společnosti zkorumpované, klientelistické, s právem - ale jen pro někoho. Společnosti, jak se nyní ukazuje v plné nahotě, bezbranné, zbavené vlastenectví, společnosti s velmi omezenými schopnostmi se vyrovnat s novými výzvami i hrozbami….každý si konečně může vyhodnotit sám, kdo, jak a co skutečně dělá pro to, aby se tento stav co nejrychleji změnil.