Pro mne osobně je projev masové podpory značné části obyvatelstva (pokud nám media předkládají pravdivé informace) prezidentu Erdoganovi, jasnou zprávou nikoliv o tom, že tito turečtí občané podporují demokratické principy a demokratické směřování země, ale dosvědčuje to více než významnou podporu části turecké společnosti již zmíněné islamizaci, jejímž představitelem, prosazovatelem a zároveň politickým vůdcem v jedné osobě je pan Erdogan….konečně není divu při pohledu na náboženské složení turecké společnosti. 

Jasnou zprávou je také to, že pan Erdogan dostal "zelenou" nejen od části tureckého národa, což není až tak překvapivé, ale i od, v podstatě všech, významných západních politiků – díky tomu se pan Erdogan, za tichého přihlížení evropských „elit“, definitivně vypořádá, na oko demokraticky, se zbytkem sekulárně smýšlející části armády a bezpečnostních sborů (o tom jak se režim vypořádá s občanskými politickými odpůrci se pravděpodobně nic moc nedozvíme) a definitivně tak, na dlouhou dobu oslabí jedinou reálnou sílu, která byla schopna a ochotna střežit odkaz Mustafa Kemala Atatürka a mohla efektivně vzdorovat islamizaci turecké společnosti.

Při nočním poslechu komentátorů z USA, předních politiků EU a dalších, vyjadřujících se k situaci v Turecku, všech, kteří v dojemné shodě vyjadřovali podporu prezidentovi Erdoganovi, jsem chvílemi nevěřil vlastním uším – podpora demokraticky zvoleného prezidenta a vlády jako naše zásadní a zcela jednoznačně respektovaná hodnota…  Mám v tom tak trochu zmatek – např. pan exprezident Viktor Janukovič se vlády zmocnil pučem? Pan prezident Bašár al-Asad nebyl zvolen ve volbách? Turecko pod vedení pana Erdogana a např. Ukrajina pod vedením pana Porošenka jsou vskutku demokratické země? Jsme/budeme/ ve vojenské alianci s islámským diktátorským státem, vyzbrojeným jadernými hlavicemi? Na jakém základě je pak západními politiky např. kritizována Syrie, Polsko, Maďarsko nebo Kuba, nemluvě o Rusku. Aby mi bylo rozuměno - tyto otázky nejsou o tom, co si o těchto osobách (nebo režimech) myslím, jsou o tom, jak jsou námi tyto věci velmi rozdílně pojmenovávány a hodnoceny, a jak je s nimi politicky nakládáno – osobně si myslím, že tímto zjevným účelovým pokryteckým a politikářským přístupem, které dnešní vzdělaná společnost jasně, byť zatím jen mlčky vnímá, se ve svém důsledku mezinárodní vztahy jen nadmíru a nebezpečně komplikují a zásadním způsobem zhoršuji včetně tolik, navenek (na oko?), preferované mezinárodní bezpečnosti.

Mám pocit, že „elity“ vůbec nevnímají exponenciální růst napětí a frustrace, plynoucí na jedné straně z účelově manipulovaných skutečností a událostí, a na straně druhé z toho, že lidé už nejsou ovce, které, tak jak to ještě donedávna bývalo, nejsou schopny rozpoznat či vycítit základní pravdy. Neuvědomují si, že stále větší množství dříve nevzdělané lidské populace má k dispozici technologie k přenosu neomezeného množství oficiálních i neoficiálních informací rychlostí světla a tak jak mohutní tato masa, stejně tak vzrůstá i její potenciál k výbuchu který bude podprahově motivovaný snahou odstranit tento evidentní nesoulad a rozpor v našich životech a v našem konání.

Rozumím tomu, že v situaci kdy EU = EP, EK, ER totálně podcenila svou přípravu a schopnost řešit krize, je spojenectví a dohoda s Tureckem ohledně migrace v tuto chvíli jedinou reálnou možností jak oddálit s tím spojené existující a budoucí závažné problémy (a tím samozřejmě budou obhajovat a prodlužovat svůj, nyní již zřejmý kontraproduktivní politický, úřednický a mocenský mandát), které tak jako tak přijdou. Byl jsem ochoten se za daných okolností s tímto pragmatickým postupem a rozhodnutím (se skřípěním zubů) smířit, pokud by ovšem takto získaný čas EU využila k urychlenému řešení těchto evidentních problémů a zbavila se tak frustrující závislosti na Turecku s jeho vydíracím potenciálem. 

Bohužel musím konstatovat, že jediné k čemu EU tento čas využila, co se jí v tomto období reálně "podařilo", nebylo vyřešení migrace, azylové politiky a ochrany Shengenského prostoru, ale pouze odtržení Velké Británie od Evropského společenství, Brexit se všemi jeho průvodními jevy. Nevyjímaje další, díky totálnímu nedostatku sebereflexe evropských politických elit, kontraproduktivní posílení extremistických pol.subjektů  – tedy skutečně „vynikající“ výsledek práce velmi draze placeného cirkusu v Bruselu.  

Již nějakou dobu, jako místopředseda Výboru pro obranu PSP ČR, vyvolávám, mimo jiné, i diskuse a kladu pravděpodobně ne zcela s nadšením přijímané otázky adresované naší vojenské i diplomatické reprezentaci v NATO - jaká je a jaká bude pozice Turecka v rámci NATO? Otázky ohledně postoje např. k zásadnímu nesouladu našeho a Tureckého postoje ke Kurdům (bojovníkům proti Daeši). Otázky k tomu, jak se bude do budoucna vyvíjet situace mezi dvěma aliančními spojenci v NATO - Tureckem a Řeckem, které drží vojenskou pohotovost ne kvůli kolektivní obraně, ale z obav jednoho před druhým. atd. Odpovědí je mi stále se opakující tvrzení, že spojenectví s Tureckem nám přináší více výhod než nevýhod. OK, budu se tedy ptát – do kdy? A budeme konečně uplatňovat pravidlo „padni komu padni“ nebo si budeme jen hrát na spravedlivé a čestné (včetně nevyřešené otázky Kypru a evidentní „ostražitosti“ Řecka a Turecka k sobě navzájem)? Pokud si nedokážeme na tyto otázky odpovědět, nebo na ně budeme odpovídat účelově, "politicky korektně", pak nejen že nebudeme schopni nic vyřešit, ale budeme se stále více dostávat do neřešitelných etických, morálních, ekonomických, politických a posléze i vojenských (bezpečnostních) situací.

V tuto chvíli doufám alespoň v to, že si nyní nikdo netroufne položit na evropský, doufám stále artušovsky kulatý a ne hranatý, stůl položit návrh k bezvízovému styku a k eventuálnímu vstupu Turecka do EU. Doufám, že i kdyby se tak stalo, pak premiér a vláda ČR se v tomto ohledu nebude poníženě ptát madam Merkel na to, co by si měli myslet, jaké by měli zaujmout stanovisko, ale že se vyjádří stručně a jasně - tedy že v žádném případě „nepřichází v úvahu“.

A budu se ptát i pana armádního gen. Petra Pavla, na to, jestli má aliance v záloze i variantu B – tedy na kolektivní alianční obranu jižního křídla bez Turecka. V uvedených souvislostech se budu ptát i na to, jak konkrétně bude NATO realizovat onu, ve Varšavě definovanou zvýšenou námořní aktivitu - jen doufám, že nebude spočívat v tom, že se bude zachraňovat a na evropské břehy dopravovat více a více zachráněných běženců a opět se budu ptát, zda existuje varianta „B“ – tedy jak jsou NATO a EU připraveny na situaci, kdy Turecko odmítne dodržet uzavřené smlouvy a vypustí (i na moře) 2,5 milionu doposud zadržovaných uprchlíků do světa.

Stejné nebo obdobné dotazy budu klást na Výboru pro Evropské záležitosti a budu je směřovat na EP a jeho orgány  – v jakém konkrétním stavu je řešení ochrany Shengenského prostoru (EP s nadšením prezentovanou shodu na 1 500 příslušnících evropské pohraniční stráže považuji za špatný vtip), budu chtít vědět s jakými expertními vojenskými a policejními kapacitami je spolupracováno při zpracovávání např. takových strategických dokumentů jako je „Globální bezpečnostní strategie EU“ jejímž garantem a zpracovatelem je paní Mogherini (což mne upřímně řečeno velmi vyděsilo), atd.

Pokud se nechceme zpronevěřit heslu „Bezpečnost a prosperita“, pokud cítíme svou odpovědnost za stav světa, pak je nejvyšší čas začít dělat věci jinak….

Rozum a srdce