Mohu jednoznačně potvrdit, že paní poslankyně Černochová byla jednoznačně platným členem Výboru pro obranu a má velký podíl na prokazatelném zlepšení situace, mimo jiné, Aktivní zálohy AČR. Je pravdou, že ne na vše jsme se dívali stejným pohledem a sdíleli stejné postoje, ale nikdy to skutečně nebylo o tom, že členem výboru pro obranu je žena :-), což v žádném ohledu nijak nesnižovalo její odborné kvality. A pravdou je i to, že Výbor pro obranu skutečně o co méně politikařil, o to více pracoval tak, jak od něj veřejnost oprávněně očekává. 

Mohu souhlasit i s tím, že tzv. KVAČR (Koncepce výstavby AČR – mimochodem nevím, že by jiný resort disponoval obdobným dokumentem) byl a je velmi kvalitním podkladem i pro změnu postoje politické reprezentace k rozvoji schopností AČR. Nicméně pravdou také je, že jsem jej nikdy nepovažoval a nebudu považovat za nějaké nedotknutelné dogma. Příklad – pokud nám konflikt na Ukrajině ukazuje praktický význam prvků radioelektronického boje v kombinaci s využitím dronů a např. dělostřelectvem, nebo zjišťujeme jaký význam má při vedení boje využití taktické účinnosti raketometů (kterých jsme se před pár lety „chytře“ zbavili), pak je zcela na místě otázka, odborná diskuse a politické rozhodnutí, zda například nákup právě této techniky a těchto vojenských technologií (s ohledem na jejich nikoliv teoretický, ale praktický význam pro efektivní vedení bojové činnosti) nemá být předřazena jiným naplánovaným akvizicím…například.

K vrtulníkům si dovolím několik poznámek: Ministerstvo obrany zvolilo pro akvizici (nákup) vrtulníků model tzv. „G to to G“ (vláda-vláda), který vzhledem k pravidlům, transparentnosti a garancím zúčastněných vlád za plnění uvažovaného smluvního vztahu, včetně všech představitelných záruk, považuji i s ohledem na netransparentnost některých, v minulosti realizovaných akvizic pro potřeby AČR, za nanejvýš vhodnou. Problematika využití vrtulníků MI-24V (obchodní označení MI-35) je pro Ministerstvo obrany, respektive AČR, složitá zejména s ohledem na celkovou změnu postavení ČR v rámci zajištěné kolektivní bezpečnosti v rámci NATO. Původní předpoklady využití této bezesporu stále ještě účinné sovětské bojové techniky již dnes neplatí, a nová koncepce naší obrany uskutečňovaná v přímé souvislosti se změnami politického a bezpečnostního prostředí a našeho postavení v něm, nemůže být systémově založena na již do značné míry překonaných technologiích. V tomto směru musím podotknout, že osobně nejsem zastáncem tzv. „víceúčelových vrtulníků“, jejichž typickým reprezentantem je právě vrtulník MI-24. Jsem toho názoru, že ČR by měla pro potřeby AČR pořídit vrtulníky jako komplexní bojový SYSTÉM, ne jako „stroje“, a to systém moderní, který je dlouhodobě ověřován ve skutečném boji, s existující výcvikovou a logistickou základnou, vypracovanou bojovou taktikou atd. Jinými slovy „ucelený bojový systém“ dvou typů vrtulníků, které efektivně využívají vzájemné synergie logistického zázemí, bojového určení a schopností: tedy vrtulník primárně určený pro přepravu osob plně vybavených k boji na zemi, a vrtulníky primárně vybavené pro protivzdušnou a proti-pozemní obranu těchto, takto přepravovaných osob, nejvhodněji v poměru 2 : 1. Samozřejmě si uvědomuji vyšší ekonomickou náročnost takové akvizice, nicméně platí staré české pořekadlo: „nejsem tak bohatý, abych si mohl pořizovat levné věci“ (nakonec zjistím, že to, co jsem si pořídil v první chvíli levněji, je v konečném efektu citelně dražší (např. při započítání potřebných doplňkových úprav, celého životního cyklu, logistiky atp.). Osobně jsem přesvědčen, že výše uvedený systém dvou typů je nanejvýš účelný, v konečném efektu hospodárnější a především plně zajišťující onu schopnost, kterou bych při obraně teritoria očekával především. A obrana je o obraně, ne o „jako obraně“.

Nicméně musím zároveň poznamenat, že pokud nyní nejsme schopni z ekonomických důvodů takový systém zajistit v potřebné kvalitě i kvantitě od samého počátku – pak jednou z pragmatických možností je udržet bitevní vrtulníky MI-24V ve výzbroji ještě 4-5 let (tyto vrtulníky jsou nyní na cca 40% životního cyklu a s.p. LOM je podle dostupných informací schopen zajistit jak náhradní díly, tak i jejich částečnou, nejnutnější modernizaci) každoročně „naspořit“ potřebný díl celkového finančního objemu a po uplynutí stanovené doby přistoupit k nákupu celého nového systému „an blok“ – a nic nebrání celou akvizici v této době nachystat tak (včetně přípravy letového a obslužného personálu atd.), aby to pak, jak se říká, „běželo jak na drátku“. Ještě poznamenám, že uvažované vrtulníky budou i do budoucna určeny především k obraně teritoria (nikoliv tedy k účasti v misích).

Pokud jde o financování rozpočtu AČR – zde mám odlišný názor než paní předsedkyně výboru – dlouhodobě tvrdím, že rozpočet stanovovaný na základě pohyblivého výsledku národní ekonomiky v rozpětí pouhého 1 roku?! – ony % HDP - je v reálném plánovacím procesu v podstatě prakticky nepoužitelný, nesmyslný! Ministerstvo obrany, pokud má se ctí splnit požadavky celkové modernizace AČR, musí pracovat s absolutními a dlouhodobě plánovanými financemi a nikoliv s financemi závislými na vývoji ekonomiky (zejména tedy v případě jejího růstu). 2 % HDP je závazek, ale není to ukazatel, který vypovídá o skutečných schopnostech ozbrojených sil. Bohužel nejsme schopni v oněch 2% zohlednit výdaje na vědu a výzkum, nejsme schopni definovat, zda do nich patří náklady na modernizaci hlavní dopravní infrastruktury (z vojenského pohledu strategické infrastruktury) která může být využita jak k přepravě vojsk, tak i k evakuaci obyvatel, otázkou je zda do 2 % HDP lze započítat realizovaná opatření ohledně kybernetické bezpečnosti státu. Otázkou také je, zda jsme schopni toto diskutovat a tzv. „prodat“ na úrovni velení NATO. V tomto bodě lze souhlasit s takovým řešením, které by zajistilo ony absolutní výdaje usnesením vlády, nebo ještě lépe Zákonem o financování AČR. Samozřejmě jsou zde i další předpoklady ke splnění tohoto náročného úkolu - tím je zejména bezvýhradné zavedení projektového řízení akvizičních procesů, schopnost právního využití všech možností stávající legislativy k urychlení nákupů, provedení nezbytné „modernizace“ té legislativy (a vnitřních nařízení a pravidel), která nejen že nevyhovuje aktuálnímu stavu, ale celý proces akvizic v podstatě paralyzuje. Je to i personálním a odborném posílení ministerského týmu pro akvizice, o změně úlohy státních podniků – zejména Vojenského technického ústavu, jejich statutu ve smyslu změny jejich postavení, pokud jde o dodávky v režimu výjimky „in house“. A nevyjímaje i mnohem větší investice do vědy, výzkumu a vývoje v oblasti obrany a bezpečnosti (cca 5 miliard ročně není nijak přemrštěná částka – jen by někdo měl konečně koordinovat co vyvíjet a proč) atd.

Podle mého názoru je zde i evidentní potřeba vzniku skutečně Národní agentury pro obranné a bezpečnostní akvizice – naše malá země si nadále nemůže dovolit luxus toho, že každá bezpečnostní složka si nakupuje po svém – tím se ne nevýznamná část přidělených prostředků (z našich daní) doslova promrhá bez potřebného efektu…… Neodpustím si ještě malý dovětek - proti ostatním bezpečnostním složkám je i v tomto porovnání (bez urážky) AČR „zlatá“.

Pokud jde o nábory – naprostý souhlas s malou poznámkou – zvyšování počtu profesionálních vojáků je zcela správné, nicméně by bylo velmi, velmi nedobré, kdyby se tato ambice stala pouze honbou za čísly a jejich vykazováním (za účelem laciného politického profitu z jejich splnění) – v žádném případě to nedovolme, a už vůbec ne za cenu snižování požadavků na fyzické, psychologické a morální kvality nových vojáků (platí i pro IZS). Bude na místě znovu diskutovat o novele zákona 221/1999 Sb., o délce kontraktů – být vojákem by mělo být osobním celoživotním povoláním a zájmem státu (voják, který po 4-6 letech odchází do civilu je pro armádu hodně špatnou a předraženou investicí), odměně za práci a přesčasy (které by se měli stát znovu zcela přirozenou součástí vojenské služby – abychom v případě potřeby nedávali jednotky dohromady v řádu dnů až týdnů…) atd…. Bude nutné investovat do moderní a kvalitní učebně výcvikové základny, která bude muset maximálně odrážet dostupné informace a zkušenosti ze současného vedení ozbrojeného boje ve světě/ boj ve městě/, reálné zkušenosti při řešení krizových situací. Na úrovni GŠ bude nutno znovu obnovit pravidelné „bojové hry“, obnovit Operační velitelství atd. Bude nutné se velmi odpovědně zamyslet i nad obnovou Civilní obrany atd.

Diskutujeme a trvale budeme diskutovat o možnostech zvýšení schopností AČR (a doufám celého obranného a bezpečnostního „ekosystému“), o zajištění potřebných technologií pro plnění povinností, za které je AČR (MO) odpovědné z hlediska potřeb obrany naší země a jejích obyvatel, tak i z hlediska potřeb kolektivní obrany. Cena, ekonomické aspekty, jsou jistě velmi důležitým parametrem celé problematiky uvažovaných akvizic, ale primární je praktická efektivnost takové akvizice.

Na prvním místě, vždy a definitivně, je a bude kvalita lidí v uniformách - vojáků, jejich odborné znalosti a dovednosti, jejich sebevědomí, jistota a důvěra v sebe, ve své kolegy, v armádu jako takovou, stejně jako důvěra v kvalitu dodaného vybavení (a to nejlépe z provenience našeho domácího obranného průmyslu).

Odhodlaná a dobře připravená bojová síla a kapacita, schopnost velmi účinně čelit agresi či krizovým situacím (a z tohoto plynoucí i obecně odstrašující potenciál AČR) má pro suverenitu, obranu a bezpečnost země a pro nás jako občany ČR v podstatě s ničím nesrovnatelnou, nevyčíslitelnou hodnotu.  

ex-poslanec (místopředseda Výboru pro obranu), zakladatel NÁRODNÍHO INSTITUTU PRO OBRANU A BEZPEČNOST, z.ú.