Důraz na vzdělání je klíčovou charakteristikou společnosti, kterou si ODS přeje a o níž svojí politikou usiluje. Vzdělání otevírá obzory, pomáhá lidem zlepšit společenský status a účinně ovlivňovat vlastní budoucnost. ODS je stranou pro ty, kteří chtějí mít svojí budoucnost ve svých rukách, a nikoli pro ty, kteří chtějí zodpovědnost za sebe samé přenést na stát.
Vzdělání chápu ve dvou rovinách, které jsou vzájemně úzce spjaty: na rovině individuální jako možnou cestu k vlastnímu úspěchu a s ohledem na jeho společenskou roli jako prostředek k růstu a prosperitě země. Z těchto dvou hledisek je také nutno pojímat roli státu jako toho, kdo musí současně racionálně investovat prostředky odvedené jednotlivci ve formě daní a dobrého hospodáře, který podporuje a stimuluje budoucí prosperitu. Od jednotlivce je naopak třeba očekávat spoluúčast na vlastním vzdělání, neboť se jedná v první řadě jeho o budoucnost.
Dovolte mi několik poznámek na téma problémy vzdělávacího systému České republiky a krátké zamyšlení, kde bychom měli být v roce 2020.
Domnívám se, že mediálně nejvíce exponované problémy nejsou obvykle těmi nejdůležitějšími a zakrývají hlubší nedostatky. Někteří například pokládají víceletá gymnázia za největší problém pro základní školy, protože jim odčerpávají nejschopnější studenty a na druhém stupni zůstává jen průměr a podprůměr. Přitom je to právě naopak: problémem jsou nekvalitní základní školy, které „nahánějí“ děti víceletým gymnáziím. Zlepšíme-li kvalitu základního školství, zvýšíme finanční ohodnocení učitelů, přesuneme větší důraz z vědomostí na schopnosti, teprve pak můžeme víceletá gymnázia s klidným svědomím zrušit – v opačném případě však poškodí hlavně nadané děti.
Řemeslník je i při dnešní vysoké nezaměstnanosti stále nedostatkové zboží a firmy si stěžují, že děti nechtějí studovat učňovské obory, ale přeplňují gymnázia. Opět není problém jen v nedostatku učňů, ale v nedostatečně transformovaném středním školství, kdy se o osudu žáka prakticky na celý život rozhoduje již v patnácti letech. Málokdo dnes může počítat s tím, že zůstane v jedné profesi, neřku-li u jednoho zaměstnavatele po celý život. Čím delší má člověk všeobecné vzdělání (všeobecné však neznamená jen humanitní), tím lepší má výchozí pozici pro svou profesní dráhu. Specializovat se v patnácti letech na úzce vymezený obor znamená být odsouzen na velmi úzký segment pracovního trhu na celý život. Stát by však měl podporovat pozdější možnosti rekvalifikace a učňovské studium navazující na maturitou zakončené všeobecné studium.
Česká republika je zemí, která má mezi zeměmi OECD jeden z nejnižších procentuálních podílů vysokoškolsky vzdělaných lidí (kolem 12 %). To sice samo o sobě představuje určitý hendikep vzhledem k rozvoji vzdělanostní („chytré“) ekonomiky v ČR, ale opět nemůže být cílem pouhé aritmetické zvýšení počtu vysokoškoláků bez radikální proměny obsahu a struktury terciárního vzdělávání. Je třeba především podporovat skutečné prakticky orientované bakalářské programy, jejichž absolventi se nebudou cítit méněcenní na trhu práce a firmy je budou jako plnohodnotné akceptovat. Už je také čas omezit přežívající rakousko-uherskou titulománii, kdy nezáleží na tom, co člověk umí, ale jaký titul získal. Žádoucí je také větší flexibilita vysokoškoláka na trhu práce, protože ani on většinou nemůže spoléhat na to, že se udrží ve stejném oboru do konce kariéry.
Vzdělání je něco jako fyzická kondice. Nemá smysl chlubit se tím, že jsem v osmnácti letech zaběhl stovku za 12 vteřin, pokud se ve čtyřiceti letech sotva zvednu ze židle. Staré zásluhy se nepočítají. Cílem vzdělání je dostat lidi do základní formy v mládí, kterou by si měli udržet po celý život. I nižší meta (bakalář) se samozřejmě počítá, pokud pro nás vzdělání neskončí ve dvaceti letech.
Jaký vzdělávací systém by měla mít Česká republika v roce 2020? Škola budoucnosti by měla být kreativní, otevřená, ale současně povzbuzující zdravou konkurenci jak mezi studenty, tak vůči ostatním školám. Celoživotní vzdělávání by se mělo stát standardem – nejen z důvodů přizpůsobování se flexibilitě pracovního trhu, ale také proto, že se tak vyrovnají stále tolik diskutované generační demografické výkyvy. Stát by měl přistupovat stejně ke všem poskytovatelům vzdělání, ať již soukromým či veřejným. Školství nemůže spoléhat jen na státní rozpočet, proto bude nutné především v souvislosti s rozšiřující se poptávkou po celoživotním vzdělávání vyžadovat větší příspěvek komerční sféry i každého jednotlivce do tohoto systému. Nemusím zde snad ani zdůrazňovat, že pro ODS je podpora výzkumu a inovací provázaná jak se školami tak se soukromým sektorem klíčovou otázku určující naší budoucnost.
