To že naše duchovně degenerující společnost potřebuje zásadní reformy cítí podvědomě téměř každý pracující občan a tomu odpovídá i již za vládnutí Václava Havla zmiňovaná „blbá nálada“ ve společnosti. V současnosti k tomu přistupuje i všeobecná nedůvěra občanů k politikům, zhrubnutí v mezilidských vztazích, bezcitnost a lhostejnost k potřebám a utrpení jiných lidí. Náš současný středoevropský absurdinec má ještě daleko k tomu, aby mohl být nazýván občansky svobodným, demokratickým, sociálně spravedlivým a právním státem. Kandidáti na úřad prezidenta, kteří se veřejnosti coby antizemanovské „osobnosti“ zatím představili, nenabízejí, pokud jde o zlepšení života našich spoluobčanů téměř nic, než že budou uhlazenými úslužnými obřadníky na Hradě a tímto budou náš stát skvěle reprezentovat v zahraničí. Jak jsem uvedl ve svém posledním článku na PL, pokud někdo kritizuje své oponenty, musí předložit svůj pozitivní program prosazovaných společenských změn.
Jako první, ovšem v souvislosti i s jinými nezbytnými reformami bych prosazoval změnu školství. Na rozdíl od vysloveně imbecilního projektu v podstatě násilné inkluze mentálně retardovaných dětí do normálních základních škol, což by způsobilo nesmírné utrpení těchto dětí i jejich rodičů, nehledě na nefunkční zatížení učitelů ZŠ, bych prosazoval totální změnu financování základního, středního i učňovského školství a s tím související i změnu postavení učitelů ve společnosti. Základní teze mnou navrhované reformy jsou tyto:
1. V první
etapě reformy by veškeré finanční náklady na základní, střední a učňovské
školství by převzal do své režie stát. Náklady na učební pomůcky, kvalitní
školní stravování, zájmové kroužky a sportovní výcvik (v zimě na horách,
v létě u vody) , by byly žákům ZŠ a studentům středních a učňovských škol
zajištěny bez jejich finanční spoluúčasti. Všem žákům bez ohledu n a jejich
sociální původ by školy zajistily jednotné, ale kvalitní sportovní vybavení,
aby nedocházelo k viditelným sociálním rozdílům u dětí při sportovních
aktivitách.
2. V následující
etapě by se na základních, středních a učňovských školách zavedlo povinné
nošení školních uniforem, které by studenti dostávali bezplatně a navíc by úměrně věku dostávali i přiměřené
kapesné, se kterým by se v souladu s výukou finanční gramotnosti učili
optimálně vycházet. Školní uniformy by byly odbornými výtvarníky řešeny tak,
aby jak v letním i zimním i provedením pro přechodné roční období byly pohodlné na nošení a vkusné na pohled.
Pochopitelně by se vyskytovaly nepodstatné rozdíly ve stylu a barevném řešení
(budoucí kominíci by asi měli poněkud odlišné uniformy od budoucích kuchařů
nebo truhlářů). Studenti středních a učňovských škol by navíc jednou ročně měli
nárok na speciální sváteční uniformu, kterou by mohl soukromě používat jako
sváteční společenský oblek. To co by pro některou rozmazlenou slečinku
milionářských rodičů mohlo být považováno za bezcenný hábit, by mnohé dívce
z chudých poměrů výrazně obohatilo soubor jejich svátečních oděvů.
3. Kromě prvního plošného zvýšení platů učitelů i dalších pracovníků škol by se stanovil funkční kariérní řád, kde by zařazení do platových skupin nezáviselo jenom a počtu odsloužených let, ale i na výsledcích atestačních zkoušek potřebných pro přeřazení do vyšší platové třídy. .Učitelé by měli rovně větší pravomoci pro prosazování své autority u žáků. Kromě snížení kapesného a vyloučení nedisciplinovaného žáka z účasti v zájmových kroužcích by mohli přidělovat delikventům v době po vyučování i speciální práce účelné pro chod školy. Toto by mnohá milionářská matička mohla pociťovat jako i jistou formu tělesných trestů, když by zastihla svého mazánka, jak pod odhledem školníka neb vrchní uklízečky vytírá podlahu na chodbách, záchodech a tělocvičně, zametá školní nádvoří nebo stěhuje knihy a jiné pomůcky ze skladu do kabinetů atd.
Za uvedených poměrů by se již od školních lavic příslušníci mladé generace seznamovali s principy mezilidské solidarity, občanské rovnosti, osobní odpovědnosti.za své činy i sociální spravedlnosti Po maturitě nebo složení učňovské zkoušky by mladí lidé při vstupu do aktivního života stáli zhruba na srovnatelné startovací čáře, ať již jde o dítě milionáře nebo dítě špatně placené matky samoživitelky nebo invalidního důchodce.
Podle lidového rčení – kdo řekne A, musí říci i B, vyvstává otázka, kde na tyto zásadní změny ve školství vzít
peníze. Nabízí se dvě paralelní řešení::
a) Solidární daň pro svobodné bezdětné občany a bezdětné páry ve věku nad 27
let, jejíž výnos by se automaticky převáděl na ministerstvo školství, aniž by
to ovlivňovalo jiné kapitoly státního rozpočtu. (Šlo by obdobu tzv.
„staromládenecké“ daně, kterou jsem sám
zažil v polovině šedesátých let minulého století).
b) Všeobecná progresivní daň ve
výši 10 - 80% z hrubého osobního
příjmu ( u podnikatelů ze zákonem
stanovené podnikatelské odměny), která by posílila příjmy státního rozpočtu a nepřímo umožňovala financovat i
druhou etapu reformy. Nehorázné a neospravedlnitelné rozdíly v příjmech
jednotlivých skupin obyvatelstva by se takto automaticky snížily na lidsky
přijatelnou úroveň. Rozdíly
v hrubých příjmech by se podobaly roztaženému měchu heligonky, rozdíly
v čistých příjmech ba odpovídaly poloze stlačeného měchu.
Možné námitky občanů, „proč oni mají přispívat na náklady škol, když oni žádné děti nemají“, by se daly jednoduše věcně vyvrátit: “I děti, které vy nemáte, jednou vyrostou, budou pracovat a sociální a zdravotní pojištění, ze kterého vám budou vypláceny penze“. Námitky, možná až žalostný nářek „echt“ pravicových „kalousků“ mezi současnými politiky proti progresivnímu zdanění, jak by to demotivovalo schopné pracovité občany, se dají rovněž věcně vyvrátit. Toto je jedna z nejpodlejších lží klausovských vyznavačů všemocného moudrého boha neregulovaného tržního principu. Schopní, tvůrčí pracující lidé jako vynálezci, umělci, lékaři a tvůrčí podnikatelé, kteří měli vizi, jak svým dílem přispět k pokroku společnosti, nikdy nepracovali pro peníze. Peníze jim byly vždy pouze prostředkem k možnosti realizace jejich vizí. Pokud jde o parazity, spekulanty a jiné nezodpovědné „užívače života“, těm by progresivní zdanění skutečně zkomplikovalo život a měli by tendenci přemístit své aktivity např. do zahraničí (což by našemu státu nijak neuškodilo) Nepochybuji, že i mezi našimi schopnými podnikateli, kteří se na svou pozici vypracovali vlastní intenzivní tvořivou prací, by se našli otcové, kteří by svým synkům požadujícím zvýšení kapesného dokázali říci: Podívej se synku, ve škole máš zajištěno funkční oblečení, kvalitní stravování, zájmové kroužky, prostředky pro sportovní yžití a slušné kapesné. Uč se s ním hospodařit, tak jak se to musí naučit tví spolužáci z chudších rodin. Já sám se na toto vše pro tebe a ostatní školáky podílím vysokou progresivní daní, tak si toho važ“.
Reforma základního a středního školství by byla
pouze začátkem společenských reforem, které naše společnost nezbytně potřebuje.
Dále jde o prosazení skutečně demokratického způsobu voleb, reformu justice, účinné omezení
vlivu soudcovské a exekutorské mafie, nový tiskový zákon umožňující účinnou
zpětnou vazbu občanů na sdělovací
prostředky, změnu zákonů umožňující funkční zařazení tzv romské populace do většinové
společnost, a další všeobecně lidské problémy. Základní teze těchto navrhovaných
reforem zveřejním v následujících
článcích.