musím říci, že jsem k této novele zákona čekala větší diskusi, ale možná se to gró odehraje na výboru pro sociální politiku. Každopádně není nic nového, že tato novela je velmi očekávanou novelou, a více méně paní ministryně slibuje už téměř rok. No tak je možná velice smutné, že se na jednání dostává až teď, ale každopádně myslím si, děkuji za nápovědu, paní ministryně. Myslím si, že jsou tam věci, které je opravdu důležité projednat.
Včera jsem hovořila pro Českou televizi a vyjadřovala jsem se k této oblasti. A musím říci, vlastně bylo to po brífinku paní ministryně ve dvě hodiny, a musím říci, že jsem docela zklamána, že paní ministryně vyjádřila politováníhodné stanovisko, že v tomto návrhu se nebavíme o zrušení ústavní péče pro nejmenší děti, tzn., do tří let, tzv. kojenecké ústavy nebo dětská centra, tak jak o nich hovoříme.
A paní redaktorka mi říká, že jsme vlastně rarita v České republice. Já vím, že na mě jsou různé názory, že jsem pro ústavní péči a jsem proti pěstounům a tak dále. Musím říci, že to tak není a že bych si přála, aby se konečně tyto dva tábory začaly i proti sobě vlastně popuzovat. A víceméně jsem přesvědčená, že v České republice mají místo, když to řeknu, obě dvě péče. Říkám to proto, že ty argumenty, které se nesou v rámci ústavní péče, jsou velmi dávány z toho, že je tam neznalost té péče, jak se vlastně pečuje o ty děti, co jim je všechno poskytováno a za jakých okolností se tam ty děti dostávají, versus samozřejmě takzvaní přechodní pěstouni, kteří - a bylo tou myšlenkou, aby se starali právě o ty nejmenší děti. Ale nikdo třeba už neříká ani v praxi, že my třeba v Ústeckém kraji, když potom děti se musejí odebrat z rodiny a tak dále, že ve velké míře se nebavíme jenom o jednom dítěti nebo o dvou, ale my máme sourozenecké skupiny, kde se bavíme i o třech, o čtyřech, o pěti, nebo o šesti, a není výjimkou ani osmičlenná sourozenecká skupina. Ano, samozřejmě jsou to i starší děti, ale ve velké míře se můžou třeba z těch několika sourozenců být i právě děti do těch třech, potažmo čtyř let věku, a potom se řeší, jak budou umisťovány. Když jsem se jednou ptala na výboru pro sociální politiku přechodných pěstounů, jestli jsou schopni se postarat o dva a více těchto dětí, které je potřeba z nějakých důvodů umístit, tak mi nikdo z nich neodpověděl.
Vím také z praxe, a hovořila jsem s dlouhodobými pěstouny, že snaha některých přechodných pěstounů už je, aby se třeba mohli postarat alespoň o dvě děti, ale musím říci, že se k tomu takzvaně nehrnou. A to je to, proč říkám, že ta ústavní péče by stále v České republice měla být součástí. A také proto, že v té ústavní péči jsou především děti, které mají závažné zdravotní problémy a které my bychom tímto odsoudili, aby ležely celou dobu v nemocnicích, kam prostě, asi si všichni uvědomíme, že tam ty děti nepatří. A i ti rodiče, kteří velmi často i děti navštěvují, protože doma se prostě o ně nemůžou starat z nějakých důvodů, a nejsou to jen odložené děti, tak si myslím, že i pro ně by to byla velká frustrace, aby tyto děti prostě ležely v nemocničním prostředí.
Proto říkám, že bych byla velmi nerada, abychom se díky tomuto návrhu dostali i do této diskuse, že chceme zrušit ústavní péči pro nejmenší děti v České republice. Protože má své místo. A já, pokud tady budeme mít bohužel tyto závažně zdravotně postižené děti, ať už to je fyzicky, anebo další, tak budu stát za tím, že je potřeba mít i tuto péči.
Také mě velice zaráží samotné financování. My jsme chtěli a moc jsme o to stáli, aby zařízení vyžadující okamžitou péči bylo financováno paušálně a bez toho, aby byly kráceny ty části o takzvané deniny, to znamená o tuto část, kdy dítě není z nějakého důvodu v rámci tohoto zařízení. Bohužel se to nestalo. Sice došlo k navýšení návrhu na 30 000, ale každopádně si myslíme, že i ta částka by mohla být třeba 28 000, ale když bude zajištěno, že to bude paušální částka, tak pro ta zařízení, a je jedno, jestli je to klokánek takzvaně, protože to zřizuje samozřejmě někdo jiný, anebo jestli to jsou opravdu zařízení vyžadující okamžitou péči, třeba při dětských domovech, anebo další subjekty, tak to zařízení by mělo jistotu, že dostane tuto částku samozřejmě i na to lůžko. To se bohužel nestalo, to znamená, že to bude asi i jeden z našich návrhů, které budeme předkládat. A říkám to z toho důvodu, že jsme to opravdu propočítávali s lidmi na kraji, kteří se tomu věnují. A ze samotného propočítávání denin jsou úplně nešťastní. Je to vlastně jenom taková zbytečná práce v uvozovkách, kterou musejí a zabírá jim čas a musejí to neustále počítat. A samozřejmě i ty organizace to musejí hlásit. A jsou to nemalé částky, o které potom přicházejí.
Nám by se líbilo třeba, kdyby aspoň o tyto dva tisíce se zvedly příjmy u dlouhodobých pěstounů, protože trend v České republice, a teď díky covidu mám pocit, že se téměř všechno tady zastavilo, tak je nutné o tom zase mluvit, že ta podpora dlouhodobých pěstounů, a já bych se nebála říci, že bych byla radši, kdybychom se vrátili k adopcím, protože i ten dlouhodobý pěstoun má ten efekt pro dítě do 18 let, potažmo do 26, pokud začne studovat, ale ta adopce, to je to, když prostě to dítě chcete mít a chcete se o něj starat a chcete ho mít za své. A tam už pomoc státu prostě žádná není.
Adoptujete si dítě, musíte projít strašným kolečkem, musíte prokázat už téměř vše, ale víceméně už nemáte nárok na další ať už finanční, nebo jakoukoli jinou pomoc třeba tak, jak to teď mají i ti pěstouni. A to si myslím, že je chyba. Měl by tam být aspoň nějaký nárok, protože s těmi problémy, se kterými se potýkají dlouhodobí pěstouni třeba u dětí, které přijdou do pubertálního věku, tak stejně se s tím určitě potýkají i rodiče, kteří adoptovali dítě. Zde si myslím, že ten návrh ze strany Ministerstva práce u dlouhodobých pěstounů je nedostačující a měli bychom se o něm bavit.
Co mě tedy dostalo, byl návrh na financování doprovázejících organizací, to znamená jejich finanční odměna. Můžu vám říct, že u nás na kraji hovořili, tak v tom případě pokládám funkci a jdu dělat doprovázející organizaci, protože to mě uživí a úplně bez problémů na tom budu velice dobře. Je mi až trapné, že se vůbec bavíme o takovém navýšení, a dokonce jsem viděla dopis, kdy samotné doprovázející organizace chtěly částku daleko vyšší. Pro mě je to neadekvátní. A já se nebojím i tuto částku, která je navržena v tomto návrhu snížit a opět to zase dát mezi pěstouny, protože za mě si myslím, že to, co poskytují za péči samotným pěstounům, to bychom možná měli udělat kulatý stůl a pozvat pěstouny, aby nám řekli z vlastní zkušenosti, jak bohužel některé doprovázející organizace doslova kšeftují se samotnými pěstouny a nabízejí jim třeba určité částky za to, že přijdou k nim jenom proto, že na ně budou právě dostávat tuto finanční podporu. A jaká je potom v důsledku ta samotná péče, to bychom si asi mohli říci.
Jsem velmi hrdá na to, že náš Ústecký kraj nepouští tyto věci mezi neziskové organizace a snaží se, aby opravdu i to doprovázení fungovalo v rámci obcí nebo samospráv trojkových obcí a kraje. A musím říci, že možná ano, některým se nelíbí, že naše kritéria jsou velmi drsná, ale nám jde především o ty děti. Takže za nimi budu vždycky stát. A jsem velmi ráda, že jdou touto cestou. Víme o některých krajích, že to nepustili, nebo že to naopak pustili, a pak máme třeba i hrůzné příběhy, co se všechno odehrává. A já bych zde asi neměla zmiňovat. Myslím si, že to bude asi všechno na výboru pro sociální politiku.
Za nás si myslím, že představíme několik pozměňovacích návrhů. O některých jsem zde hovořila. A těším se na projednávání ve výboru pro sociální politiku. Ale otevřeně říkám, že KSČM nebude pro zkracování lhůt, protože je to tak ožehavé téma, že si zaslouží, aby to bylo projednáno řádně, protože se budeme bavit především o těch zásadních změnách, které by mohly dojít v rámci projednávání.
Děkuju.
