Už odstranění soch hrdinných generálů, kteří měli tu smůlu, že v době americké občanské války byl jejich vlastí některý ze států Konfederace, je na pováženou. Nic neprovedli, jen čestně bojovali za svoji vlast. Nuž, nejsou-li v kursu a nehodí-li se současným mocipánům do krámu, mohli skončit někde v ústraní cypřišových parků nebo památných bojišť občanské války, aby třeba po čase mohlo být jejich jméno zase očištěno a mohli se vrátit do panteonu budovatelů amerického národa, kam většina z nich, a zejména generál Robert E. Lee nebo generál Stonewall Jackson, právem náleží.
Stojí za připomenutí slova amerického historika Douglase Southalla Freemana, který v závěru své monumentální biografie generála Lee napsal: „Kdybychom měli jeho život charakterizovat jedinou větou Písma, které generál četl tak často, byla by to slova: kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mně. A kdybychom měli vybrat z tisíce příhod, které ve svém vzrušujícím životě zažil, jednu, která by představovala vzkaz mladým Američanům, kteří toho chladného říjnového dne (generál Lee zemřel 12. října 1870) v úctě hleděli, jak jejich rodiče vzlykají nad odchodem jižanského krále Artuše, kdo by váhal a nevybral tu, která se udála v Severní Virginii při jeho pravděpodobně poslední návštěvě: Mladá maminka k němu pozvedne své dítě, aby mu požehnal. Lee dítě vzal do svého náručí, podíval se na ně, potom na maminku, a pomalu pravil: Nauč ho, že musí zapřít sám sebe.“
V roce 1999 oxfordský průvodce americkou vojenskou historií o generálovi Lee píše jako o člověku vysoké morální integrity a inteligence, jako o charismatickém, šarmantním a přirozeném vůdci…Ať už měl jakékoliv nedostatky, stal se největším hrdinou Jihu a řada Seveřanských i zahraničních zpravodajů ho chválila jako člověka i jako generála“.
A v roce 2021 je socha generála Lee roztavena a předána středisku afroamerického dědictví k transformaci na jiný "umělecký" předmět. Co na to říkají třeba hrdinové z bitvy o Iwojimu, z korejské války, z vietnamské války, z irácké války? Budou také jejich památníky předány příslušným národně rasovým spolkům k roztavení a předělání na době odpovídající nicotu? Stanou se kladiva a srpy symboly bidenovské Ameriky?
Generál Lee byl profesionální voják, který získal ostruhy v americko-mexické válce, aby mu později viceprezident Breckinridge (prezidentem byl v té době James Buchanan) nabídl pozici armádního generála unijních vojsk. Lee, absolvent West Pointu a odpůrce občanské války, odmítl s tím, že bude-li muset bojovat, pak jedině za svůj mateřský stát, a tím byla Virginie. Tak se také stalo.
Odstraněním památek na generála Lee a další jižanské generály podkopává Amerika kořeny, na kterých její civilizační úspěch a prosperita stojí. Současně uráží občany bývalých konfederovaných států, které vytrhává z pevných kořenů dlouholetých tradic. Neboť byli to stejně jižanští plantážníci jako severní průmyslníci, kteří položili základy budoucí americké prosperity. Zrušení otroctví, ke kterému by dříve či později stejně muselo dojít nekrvavou cestou, pouze podlomilo na určitý čas prosperitu jižanských států, aniž by bývalým otrokům přineslo vytoužené štěstí svobody. Pokud za ní tedy nepovažovali těžkou námezdní práci za mrzký plat a obývání slumů na periferiích amerických měst.
Tavením soch svých hrdinů nastupuje Amerika na cestu totalit, která nemůže vést jinam než do pekla a zatracení. Koneckonců, demoralizace spojená s odchodem z Afghánistánu a stále větší křeče její politiky třeba ve vztahu k Putinovu Rusku nebo islámskému Iránu naznačují, že na tuto cestu již vykročila.
Americká občanská válka nebyla ani válkou proti fašismu, ani válkou proti komunismu, ani válkou proti jinému totalitnímu nebo nedemokratickému zřízení. Byla to válka dvou demokratických bloků s rozdílným názorem na ekonomickou a společenskou budoucnost země. Poražení nebyli žádnými válečnými zločinci a jako takoví nebyli, až na výjimky spojené se zločiny nesouvisejícími s boji na bojištích, podrobeni žádným soudním procesům. Generál Lee dožil své dny jako prezident Washingtonovi univerzity v Lexingtonu ve Virginii, Stonewall Jackson zemřel jako hrdina v boji. A jako k hrdinům velké americké země by se k nim měli i dnešní mocipáni chovat. Tím co dnes činí, nepodlamují nohy dávno zemřelým velikánům, jejich sláva je věčná, tím podlamují nohy jen sami sobě a těm, kteří přijdou po nich. Podlamují nohy Spojeným státům, jejím tradicím a jejím civilizačním závazkům.
Jsem zvědav, co se stane, až se třeba obětí policejního zásahu stane člověk, který se ukáže být indiánem. Budou se pak poroučet a tavit sochy generálů Williama Tecumseha Shermana nebo dokonce samotného Ulysesse S. Granta, kteří patří ke strůjcům závěrečné etapy bojů na širých pláních a konečného řešení otázky nepřizpůsobivých rudých válečníků jejich zahnáním do rezervací?
Bůh s Tebou, Ameriko.
