Možná nastala doba, abychom zejména těm mladším, těm tzv. multikulturalistům, všudebylům, všechnoznalům, které nic nemůže překvapit, připomněli myšlenky, jejichž váha silně nabírá na aktuálnosti. Příští rok tomu bude 50 let od slavného projevu konzervativního člena britského parlamentu Enocha Powella v Birminghamu (20.4.1968). Na pozadí dalších teroristických útoků v zemích EU nazrává totiž doba, aby jeho slova a myšlení nebyly oprašovány jen v jeho rodišti, Spojeném království, ale aby je vzali v potaz i seriózní evropští politici. Enoch Powell se ve svém birminghamském projevu zmiňuje, že byl osloven občanem ze svého volebního obvodu. Po krátkém úvodu o počasí občan náhle pronesl, říká Enoch Powell, „Kdybych měl peníze, abych mohl odejít, nezůstanu nadále v této zemi“. Enoch Powell pokračuje „naznačil jsem jakési odmítnutí, něco ve smyslu, že tato vláda tu nebude navěky, ale vůbec to nevzal na vědomí a pokračoval: ,mám tři děti, všechny mají střední školu, dvě mají nyní rodinu. Nebudu spokojený, dokud nebudu vidět, že odešli za moře. V této zemi bude za patnáct nebo dvacet let barevný ovládat bičem bílého.‘ Už si představuji, jak slyším chór odmítání. Jak jsem troufalý dovolit si pronést takovou věc,“ pokračuje Powell, „jak jsem troufalý, že si dovoluji rozdmýchávat problémy a rozvášňovat pocity opakováním takové konverzace? Odpovídám, že nemám právo tak nečinit. Přede mnou stojí řádný, slušný Angličan, spoluobčan, který mně uprostřed dne, v mém vlastním městě, jako svému zástupci v Parlamentu, řekne, že pro jeho děti nemá cenu, aby nadále žili v této zemi. Nemám právo sklopit ramena a myslet na něco jiného. To co říká jeden, říkají a myslí si tisíce a statisíce, ne snad po celé Velké Británii, ale v oblastech, které podléhají celkové transformaci, která nemá paralelu za tisíc let anglické historie…“
Obava z budoucnosti, pokud se nepřikročí k rázným opařením proti dalším přistěhovalcům, vyplývá z dalších slov britského konzervativce: „Pro tyto nebezpečné a rozvratné elementy je legislativa obsažená v zákoně o rasových vztazích krmením, jež jim umožní vzkvétat. Umožní imigrantům organizovat se do komunit, konsolidovat své počty, agitovat a vést kampaň proti svým spoluobčanům, aby nakonec nad nimi dominovali prostřednictvím právních nástrojů, které nevšímaví legislativci takto nastavili. Hledím-li vpřed, jsem naplněn obavami. Jako Říman, jemuž se při pohledu do budoucnosti zdálo, že vidí řeku Tiberu zpěněnou krví…“
Enoch Powell už je dávno na onom světě. Ale řeku Tiberu zpěněnou krví a slzami zalité oči pozůstalých, kteří zůstali na pomyslném břehu, jsme právě nyní viděli v Barceloně nebo v Turku. A jaké bude další místo, kde se nevinnou evropskou krví řeka Tibera zase začervená?
Skončil čas meldovat kolem dokola fráze o toleranci, respektu, vzájemné úctě, harmonickém soužití. Nic takového. Občan o to nestojí. Občan stojí o bezpečnost, klid a způsob života, jakým žily generace předků před ním. Jsme v Evropě a dejme už konečně jasně najevo, že chceme v Evropě zůstat. V Evropě, jaká byla po staletí a jakou chceme zachovat i našim potomkům. Odstěhovat se totiž už není kam.
Britové učinili poslední, co mohli, opustili Evropu také kvůli její příliš vstřícné politice vůči imigrantům. Kvůli strachu, který si zažili už před padesáti lety a který zase začínal kořenit v jejich myslích. Ještě pár podobných teroristických akcí a podobný strach může brzy zachvátit celou Evropu. A to by byl její konec. Nenechme věci dojít takto daleko. Enoch Powell a jeho myšlenkový svět pro nás může být i dnes v mnohém inspirací. Enoch Powell skončil svůj slavný birminghamský projev slovy: „Pokud jde o počty přistěhovalců (nebělochů), dosáhneme amerických proporcí dávno před koncem století. Pouze tvrdá a rychlá opatření mohou tento vývoj odvrátit. Zdali bude existovat veřejná vůle k tomuto činu, to nevím. Co vím je skutečnost, že vidět něco a nemluvit o tom, by bylo velkou zradou.“
Platí dnes stejně jako před 50 lety.
