Víme však, jak k tomuto výsledku došlo a historie nás učí zkušenosti a někdy i moudrosti. Vítězství založené na totální negaci a spojení všech sil proti jedinému osamělému protivníkovi se může ukázat vítězstvím Pyrrhovým. Historie už zažila mnoho podobných euforií, které se velice rychle změnili v bratrovražedný boj poté, kdy se muselo přikročit od proklamací a tezí k praktickým krokům. Známe z dějin rčení, že „revoluce požírá své děti“. Vzájemnou nenávistí neskončilo jen spojenectví republikánských sil ve francouzské revoluci nebo třeba proticarských sil v ruské revoluci, skončila tak většina revolučních hnutí ve všech státech a územích světa. Cesta od slibů k činům byla velmi často dlážděna hlavami rozkmotřených spojenců, plnými šibenicemi, vězeními, zákeřnými vraždami a atentáty.
Ani česká politická scéna polistopadového období nebyla ušetřena rychlých konců velkých bratrství a spojenectví do skonání věků. Rozpady politických stran a ideových koalic často vyvolávaly větší vzájemnou averzi a nenávist než byly ty k bývalému politickému protivníkovi, v jejichž důsledku vznikly.
Nakonec, ještě se neusadil volební prach a první mrak zahaluje nerozbornost přátelství Pirátů a STAN. Není se co divit, takový výsledek voleb musí Piráty určitě dráždit. Předpokládám, že bez Starostů by se jich dostalo do Poslanecké sněmovny daleko více.
Zpátky ke KDU-ČSL. Tam, kde jediným důvodem spojenectví je likvidace protivníka, je předvolební koalice pochopitelná. Z hlediska tvůrčího prosazování vlastního programu už však tak výhodná není. Podstatně zmenšuje prostor pro samostatné působení strany, pro obhájení významu její existence pro členskou základnu i pro voliče. Co KDU-ČSL může čekat? Plnění volebního programu ODS, s nímž se asi většina členů velmi brzy přestane ztotožňovat, nebo vykročení k samostatné politice založené na dlouhodobých premisách konzervativní křesťanskodemokratické politiky a to se zase přestane líbit liberálnějšímu spojenci. První možnost může vést k nutnosti spojenectví na věky a tudíž postupnému zániku KDU-ČSL napřed na celostátní úrovni, dále raději nedomýšlet, neb sama už 5% hranici nepřesáhne. Nevolili by ji ani její členové. Druhá varianta by pak oprášila její vnímání jako strany nespolehlivé s tendencí k rozbíjení a úskokům, což by opět mohlo vést, pokud by bylo řádně přibarveno, k odklonu řadových voličů a volebnímu propadu
Takže ani jedna varianta není příliš růžová a uvidíme, jaké další karty skrývá předseda Jurečka v rukávě. Doufám, že nebudou tak slabé jako jeho hřímání proti ztrátě orné půdy v Olomouckém kraji.
Nehledě na Čtyřkoalici rovnocenných partnerů, Josef Lux říkával, že koalice se tvoří až po volbách a já s jeho rčením souhlasím. Ponechává straně daleko více možností, jak realizovat svůj vlastní program, aniž by musela příliš ustupovat partnerovi. Není to koalice sebezáchovná, ale koalice dále rozvíjející nějaký dosažený volební výsledek. Často to bývá silnější partner, který je tlačen nutností spolupráce do kouta. Povolební koalice ponechává více možností oslovit svou vlastní cílovou skupinu voličů.
Karel Schwarzenberg starší napsal: „Pravičáctví neznamená protivit se požadavkům dělníků, ale uchovávat si zřetelně tradiční politické myšlenky, tedy vědění, že státy spočívají nikoliv na pískovištích demoliberálních individuí, nýbrž na autoritě".
A k současnému vztahu KDU-ČSL a ODS možná ještě slova novináře a spisovatele Karla Hvížďaly: „Kdo si nechce přiznat, že slouží, slouží vždycky nejlépe.“
K tomu jenom dodávám, že KDU-ČSL jede nyní na tygru, z kterého může nejen snadno spadnout, ale který jí může také rychle pozřít. I proto zůstávám nevěřícím Tomášem.
