V lidské historii mělo manželství různé formy i obsah, existovaly různé nerovnosti mezi partnery, někde existovalo a stále existuje mnohoženství, mnohem vzácnější je mnohomužství, ale zatím nikdy v daleké historii lidské civilizace nebyl statut manželství propůjčen dvěma osobám téhož pohlaví. Ani antické Řeky, kteří považovali homosexualitu za ctnost, nikdy nenapadlo svazky osob stejného pohlaví klást na roveň manželství, protože podstatou manželství je spojení různého, tedy muže a ženy, do funkčního a zcela jedinečného celku, který je schopen reprodukce.
Manželství jako ctěná instituce existuje napříč staletími, kulturami a náboženstvími. Existuje k tomu dobrý důvod. Základní jednotkou každé společnosti, která má ambici dlouhodobě přežít, je rodina. Pokud oslabíme soudržnost rodiny, oslabíme logicky i celou společnost. A hlavním symbolem soudržnosti a funkčnosti rodin je právě institut manželství.
Pokud bychom dnes odsouhlasili, že svazek dvou lidí stejné sexuální orientace, svazek dvou lidí, kteří nejsou spolu schopni zplodit dítě, je manželstvím, vyšleme do společnosti signál, že tradiční hodnoty a symboly, na kterých stojí naše společnost, svůj význam bohužel ztrácejí. To se může zdát nepodstatné v časech dobrých, ale vymstí se nám to v časech zlých.
Z této debaty o manželství nelze vynechat v žádném případě děti, protože o ně jde především. Právě kvůli nim manželství jako společenská instituce, jako společností privilegovaná instituce, vzniklo. Ne kvůli vztahům partnerů. Ne proto, aby stvrdilo jejich vzájemnou lásku, ale kvůli dětem, jejichž rození a výchova vždy bylo hlavním účelem manželství. A děti potřebují otce a matku, potřebují jejich péči, potřebují znát jejich role, potřebují a měly by s rodiči žít až do dospělosti, a proto je žádoucí, aby spolu do dospělosti dětí žili i jejich rodiče.
Návrh, který projednáváme, je především o dětech. Jestliže dříve neprošlo, aby registrovaní partneři směli adoptovat děti, jestliže tato myšlenka byla vyhozena dveřmi, a já si na to dobře pamatuji, vrací se sem zpět oknem. Prohlásíme-li registrované partnery za manžele, degradujeme-li manželství na vztah jakýchkoliv dvou lidí, pak logicky tito dnes registrovaní partneři, příští manželé, budou moci adoptovat i děti.
Od lidí z iniciativy Jsme fér a dalších aktivistů často slýcháme argument - v dětských domovech je přeci spousta dětí, které nikdo nechce, proč tedy nedovolit, aby je směly adoptovat homosexuální páry. Bohužel tento argument není fér ani trochu a já se vám pokusím říci, proč.
Za prvé proto, že děti v dětských domovech většinou někde mají biologické rodiče a nemohou být proto adoptovány. Jejich rodiče byste nejdřív museli zbavit rodičovských práv. U dětí, které o biologické rodiče přišly třeba při dopravní nehodě, je adopce také problematická. Proč by tyto děti měly své rodiče zatratit a vymazat ze své osobní historie! Tyto děti potřebují pěstouny, a ono to tady už dnes zaznělo. A trvalých pěstounů se u nás nedostává. Společnými pěstouny sice smějí být jen manželé, ale zákon nebrání stát se individuálními pěstouny ani LGBT osobám. A bohužel z nějakého důvodu to v žádné velké míře zatím nedělají.
Za druhé, a plyne to z toho, co jsem právě uvedl, je zjevné, že většina stejnopohlavních párů má zájem o děti, které budou alespoň trochu biologicky jejich. U lesbických párů je to poměrně jednoduchý proces, v případě gayů už o něco složitější, a to prostřednictvím náhradních matek. Předpokladem pro získání dítěte je prohlášení, kterým se žena podle § 813 občanského zákoníku po porodu dítěte vzdává. Přestože tak lze učinit nejdříve šest týdnů po porodu, podle dostupných informací se prý dítě často odebere ihned po porodu a je předáno otci a jeho partnerovi. Podle všeho prý to umožňuje i současné české zdravotnictví.
Já nebudu v tento okamžik hodnotit, zda je to správné, etické a v souladu se zájmy dítěte. Nechť si to každý udělá sám. Omezím se na konstatování, že již dnes české zdravotnictví umožňuje přivádět na svět děti, které plánovaně nikdy nepoznají svou matku, popřípadě otce, ani běžně fungující rodinu. Lesbickým a gay párům dnes chybí jedno jediné - legalizovat postavení partnerky či partnera, který není biologickým otcem a umožnit mu si dítě takzvaně přisvojit.
Proč to vlastně všechno říkám? Protože jsem přesvědčen, že jedině a pouze proto, za tímto účelem máme nyní na stole tuto novelu občanského zákoníku. Proto je takový tlak na to, aby registrovaní partneři měli stejná práva jako manželé a mohli tedy také adoptovat dítě svého partnera či partnerky. A právě s ohledem na práva dětí tento zákon v žádném případě nepodpořím a přidávám se k návrhu na zamítnutí, to znamená zamítnutí sněmovního tisku č. 201.
Kromě toho, že tento zákon by oslabil základní strukturu naší společnosti, mám ještě jeden důvod, proč ho nepodpořím. Jsem si dobře vědom, že lidé jiné sexuální orientace neměli nikdy snadný život, až na některé světlé výjimky byli v historii ostrakizováni, vysmíváni a často trestáni. Se svou orientací se často museli skrývat. Jejich boj za uznání důstojnosti byl a je pochopitelný a správný. Nicméně si musíme uvědomit, že dnes patříme k nejliberálnějším zemím na světě. Česká společnost lidi menšinové orientace přijímá, respektuje, neostrakizuje. Lidé s jinou sexuální orientací řídí velké firmy, politické strany a jsou součástí společnosti, aniž by se kdokoliv pozastavoval nad jejich odlišnou orientací. Takzvaný coming out dnes nikoho nešokuje ani neohrožuje. Proč také. A debaty ve veřejném prostoru se nevedou o žádných zákazech či omezování, ale maximálně o tom, zda má stát některé trendy aktivně podporovat, urychlovat nebo jim vycházet vstříc.
To všechno se ale může snadno změnit a obrátit se v odmítání a zášť. Já osobně zaznamenávám, že právě další a další požadavky různých menšinových aktivistů vyvolávají rostoucí averze. Přijetí zákona, který by homosexuálům umožňoval adoptovat děti a své závazky nazývat manželstvím, pro řadu z nás posvátným, by znamenalo překročit onu mez, za kterou mohou být tito lidé společností opět vnímáni jako nepřátelé. Podporou tohoto zákona bych k takovému vývoji přispěl, a proto to v žádném případě neudělám.
Úplně na závěr. Každý člověk má svoji důstojnost a rovná práva. Rovnost ale neznamená stejnost. A jestliže aktivističtí zástupci různých menšin chtějí na jedné straně uznání a respekt k vlastní odlišnosti, nemohou současně chtít, aby společnost přirozené důsledky této odlišnosti zákonem popírala.
Děkuji za pozornost.
