Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, dámy a pánové. Já jsem hrozně rád, jsem za to šťasten, že se o sportu hovoří. Já jsem měl pocit před nedávnem, že sport žádného politika nezajímá, že to je téma, které je naprosto minoritní. Já si to nemyslím, protože sport je mi velmi blízký, snažil jsem se ho dělat od mládí, myslím si, že má obrovské propojení s naším životem, běžným životem. Nedávno byla konference bezpečnostní na Hradě, kde pan Špicar jako předseda Svazu podnikatelů nebo zaměstnavatelů řekl, že největší poptávka po zaměstnancích je ze sféry vojáků a sportovců bývalých. To znamená, ten sport je pro nás nesmírně důležitý.
Proč je ta diskuse taková, proč je ta negativita v Senátu? Já jsem o tom přemýšlel. Za sebe řeknu jednu věc, na kterou jsem si vzpomněl včera. Já jsem hrál fotbal na výkonnostní úrovni, když jsem ho skončil, protože ten rozhodčí nás, jak se říká lidově, zařízl, pravděpodobně za to něco dostal, tak jsem si říkal, zaprvé, že fotbal je odrazem naší společnosti, dokud se nezmění fotbal, nezmění se naše společnost, ale možná dokud se nezmění naše společnost, nezmění se fotbal. Takže fotbal je odrazem této společnosti. O tom jsem pevně přesvědčen. Já se postavím na stranu našeho reprezentačního brankáře, budu tím naivním blbcem, který bude říkat, že je potřeba pro sport něco udělat, třeba je to agentura. Všechny argumenty, které tady padly, přijímám, riziko je obrovské.
Nicméně, a to apeluji na to, že pro mě i to, že v čele agentury bude stát Milan Hnilička, je tím měřítkem, které mi poskytuje důvěru.
Protože tady mnoho věcí zaznělo, protože si myslím, že všichni neznáme to sportovní prostředí, a protože jsem si ten projev psal strašně dlouho, tak si dovolím vám ho ještě přečíst, nějak doplnit, protože byste byli ochuzeni. Já jsem si ještě v životě nenapsal projev, protože strašně rád mluvím z patra, tak to se mnou musíte, prosím, vydržet.
Dovolte mi tedy, abych se vyjádřil a vysvětlil svůj postoj, proč budu hlasovat pro tento zákon. Tedy ke vzniku národní agentury sportu. Je zřejmé, že tento návrh nemá v Senátu velkou podporu, ale já budu hlasovat pro vznik této agentury, hlavně z jednoho důvodu, a tím je naděje. Je naděje, že konečně tato země znovu vezme řízení sportu do svých rukou, naděje, že se sportu dostane důstojného místa ve společnosti, naděje, že může být agentura předstupněm ministerstva sportu, to by bylo správné, čímž bude sport postaven na stejnou úroveň jako kultura. Já se k tomu ještě vrátím. Ale jestli rozpočet ministerstva kultury je v této chvíli 14 miliard ročně, rozpočet ministerstva školství, které rozděluje v letošním roce 8,4 miliardy, tak je tady něco špatně.
Jaká je současná situace? Začnu před rokem 1989, kdy byl sport pro naši zemi výbornou vizitkou, a proto byl také řízen ústředními sekretariáty ČSTV a Svazarmu, které čítaly cirka 400 zaměstnanců. K tomu byla vytvořena loterijní společnost Sazka, která sport spolufinancovala. To všechno je minulostí.
Dnes se o sport starají chudičké svazy a dotace přerozděluje MŠMT se sekcí pro podporu sportu o cirka 25 zaměstnancích. Z finančního hlediska stojí dnešní sport na podpoře měst a obcí, bylo tady řečeno, a některých bláznech, kteří jsou ochotni tomu věnovat svůj čas a peníze. Chtěl bych prostřednictvím pana předsedajícího v této chvíli jenom připomenout, předpokládám, kolegovi Štohlovi, že, nevím, proč by příjemcem dotací nemohla být obchodní společnost nebo prostě kdokoliv, kdo provozuje sportovní klub, nevím, proč by to tak nemohlo být.
Já řeknu jenom příklad z města, kde žiji, z města Vrchlabí, kde za posledních 20 let šlo do podpory sportu zhruba 300 milionů korun, do vybudování sportovišť, z čehož MŠMT tam dalo zhruba 5 milionů korun, ročně dotujeme sport ve výši zhruba 10 milionů, což je 30x víc než v roce 1998.
Bez podpory sportu obcemi a městy by již několik sportů na výkonnostní úrovni neexistovalo.
Jak je to s naší reprezentací? Často slýchám, že naše výsledky jsou pořád na stejné úrovni. To je jenom iluze. Zase to tady zaznělo, potvrdím, náš hokej míval v NHL ročně celkem 75 hráčů, dnes je to 25. Reprezentace už není mezi čtyřmi nejlepšími na světě, ale mezi 6. až 10. místem, vč. mládežnických kategorií. Kde je fotbal, který se poslední dobou těžko probojovává i na mistrovství Evropy? V klubových soutěžích hodnotíme kladně, když porazíme mistra Albánie. Typickým příkladem byla nedávná prohra našeho reprezentačního mužstva ve fotbale v Anglii 0:5 v kvalifikaci na mistrovství Evropy. Ale v médiích jsme se zaměřili na následné přátelské utkání s Brazílií. Ale bylo jen přátelské. Pouťové, bezvýznamné. Měřítkem našeho sportu ale bylo těch 0:5 v Anglii. Někdo řekne, že máme Ester Ledeckou, ale její famózní úspěch byl dosažen díky jejímu talentu a rodinnému zázemí, není to výsledek systému českého sportu. Je zřejmé, že se našim sportovcům daří pouze v individuálních sportech, v těch kolektivních jsme až na výjimky v evropském podprůměru. Kolektivní sport je měřítkem systému řízení sportu. Někdy nás můžou zmást výborné výsledky v tzv. malých sportech, jako je třeba snowboarding. Hovořil o tom můj kolega.
Sportoviště, jak vypadají naše sportoviště? Kdyby nepostavil soukromý investor O2 Arenu, tak se dnes nedá v ČR pořádat mistrovství světa v našem národním sportu, v hokeji. Bohužel se s touto stavbou pojí i její nemravná cena a následný konec Sazky. Sazka byla rozkradena, někteří sportovní funkcionáři u toho asistovali. Bylo by trochu chybou myslet si, že je to vina celé sportovní veřejnosti, všech těch nadšenců, kteří sportem žijí.
Nemáme ani národní fotbalový stadion, i kdyby na mezinárodní zápasy ve fotbale, kdybychom ho začali dělat trochu lépe, chtělo přijít jako v jiných evropských zemích třeba 50 tisíc diváků, tak jich polovina musí zůstat doma. Třeba Polsko má národní stadion pro 59 tisíc diváků. Ale to ještě nejhorší situace není, protože některé sporty, ve kterých máme i olympijské vítěze, nemají téměř žádná sportoviště. Jakub Janda by mohl vyprávět, jak je to se skokanskými můstky. Vždyť on vyhrál v roce 2006 Turné čtyř můstků, což se dnes zdá jako sen. Možná by v jiné zemi nemusel být poslancem parlamentu, ale mohl by se věnovat svému oblíbenému sportu, kdyby se tím dalo uživit. A bylo by na čem skákat.
Dnes nám zůstaly na letní přípravu pouze můstky ve Frenštátě pod Radhoštěm a Lomnici nad Popelkou, v zimě pouze Liberec. Určitě jste zaznamenali před dvěma dny, že Český svaz lyžařů bude kandidovat na pořádání mistrovství světa, možná v letech na lyžích, nevím, jestli mistrovství světa ve skocích, a to je ten typický příklad pro naši zemi. Aby se dopracoval ten jednotlivý sport k nějakému infrastrukturnímu počinu, k nějaké infrastruktuře, tak musí vyvolat kandidaturu, aby dostal politickou garnituru pod tlak, aby vytvořila podmínky a postavila pro to zázemí. Jinak bychom u skokanských můstků... Tak jsou čtyři můstky, kde se létá na lyžích. Jedním z nich je Harrachov. Jsou čtyři na světě. Ale jediný v Harrachově je v dezolátním stavu.
Takže my jsme, abychom mohli zrekonstruovat můstky v Harrachově, tak budeme kandidovat o to, abychom pořádali mistrovství světa, ale dá nám někdo to mistrovství světa, když nemáme ten můstek? To je prostě začarovaný kruh.
A co je vlastně systematická státní podpora? Vždyť se zdá, že to všechno funguje. Někdo jezdí na kole, někdo běhá, další v zimě sjezduje a celý národ je v pohybu. To je ale aktivní trávení volného času. Sport jako národní kultura ale řeší spoustu jiných otázek. Jakou má mít úlohu základní škola? Co vysokoškolský sport? Je dostatečná organizace soutěží? Aby výkonnostní sport plnil úlohu výchovy talentů pro vrcholový sport? Důležitý je také rozvoj klubismu, fandovství, sounáležitost s městem, s klubem. Nemůžeme mít pouze sport pro všechny a reprezentaci. Je třeba výkonnostní sport. Co trenéři? Máme nějaké? Co jejich vzdělávání, jejich pedagogické vzdělání? Nemůžou nám armádní sportovci a sportovci ministerstva vnitra tvořit po ukončení aktivní kariéry dobré vojáky nebo policisty?
Musíme podporovat všechny sporty, které existují, nebo se zaměříme jen na některé, ve kterých máme tradici, úspěšné sportovce a trenéry? Co s vrcholovými sportovci, kteří ukončili v 35 letech profesionální kariéru, nemají zajištění na zbytek života? Ne všichni vydělávají tak jako mediálně známé hvězdy. Většina jich bere průměrný plat. Kolik se dává peněz do sportu a kolik by se mělo dávat skutečně? V současné době rozděluje MŠMT, jak jsem říkal, zhruba 8,4 miliardy ročně. Proč ale města a obce musí mít plán rozvoje sportu, kde se rozděluje a sleduje podíl na obecním rozpočtu ve výši 3 % ročně? Pokud by tedy měl dávat stát 3 % z objemu státního rozpočtu pro rok 2019, tak by to mělo být 45 miliard korun. Kde je vzít? Každý z nás ví, že sport má zásadní vliv na vývoj charakterových vlastností člověka, na jeho zdraví, a proto se nabízí úspora v prostředcích na zdravotnictví, školství a sociální služby. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale většina našich politiků vidí budoucnost právě ve vzdělání, kvalitním zdravotnictví a dostatečné síti sociálních služeb. Tak to třeba není nereálné. Prostředky investované do sportu ušetřit v těchto oblastech.
Řeknete si, proč vám to tady povídám. Vážené kolegyně a kolegové, je to proto, že český sport nevzkvétá. Jako vysloužilý sportovec s mírně podlomeným zdravím cítím nutnost to říci. Mám životní zkušenosti, protože jsem dělal jeden sport na vrcholové úrovni a další dva výkonnostně. Aby nebylo mýlky, hokej jsem hrál jenom rekreačně.
Je otázkou, když ne agentura, tak co dál. Máme nějaký jiný návrh, jak pozvednout český sport? Nebo se budeme jen dívat na postupné odumírání? Berte to na závěr tak, jak jsem to původně chtěl, a ještě jednou to zdůrazňuji, nemám žádnou ambici vás přesvědčovat. Chci vám jenom říci, že ve vzniku národní agentury pro sport vidím světélko na konci tunelu, jsem si vědom plně obrovských rizik, která vznik této agentury přináší.
Ale jak již jsem řekl na začátku, beru to i jako pokus něco udělat od člověka, který má u mě velké sportovní renomé, je to pan poslanec Hnilička, já se vůbec nebojím toho, že by stál v čele této agentury. Proto, budeme-li hlasovat, podporuji návrh schválit podle znění v Poslanecké sněmovně.
Děkuji za pozornost.
