Mě bylo osmadvacet let, přišel jsem z vojny a za měsíc byla sametová revoluce. Dny nabraly obrátky, sledovali jsme média a zprávy především z Prahy, a každý den šli na nějakou demonstraci. A co k tomu víc říct ...
Člověk si svobodu svoji a svých bližních uvědomí, až když o ní cíleně přemýšlí a mluví. Svoboda je totiž v čase, který momentálně žijeme, normální. O co přicházíme si uvědomíme, až když to ztratíme.
V období minulého režimu se stávaly věci, o kterých, když se dozvídáš, si řekneš, to ani není možné. Jen velmi stručný výčet příkladů: doma se nemluvilo na rovinu. Rodiče se báli, že děti ve svých kolektivech něco nevhodného provalí. Čtyři seděli v hospodě u jednoho stolu a dva z nich udali, co jste si povídali. Půjčil jsi kamarádovi desku Karla Kryla a rodiče ti vynadali, protože měli strach o tebe, o sebe. Tatínek byl politicky nepřijatelný, tak tě nepřijali ke studiu anebo vyhodili ze školy. Rodina vyjela na dovolenou a od hranic je vrátili. Vyhodili tě z práce a už tě nikde nezaměstnali. Přišla okupace a byly prověrky. Členové komisí vyšetřovali zaměstnance z pohledu jejich spolehlivosti. Například moje maminka se doma učila, co má u prověrek říkat, aby prošla a mohla dál pracovat. To jsou situace o nichž mladí netuší, že by mohly existovat.
Starší lidé se dotazují, co je to svoboda, co pro nás znamená, když už nemůžeme, nebo nechceme cestovat? Když doba přináší jiná úskalí a odklon od kolektivismu k individualismu? Svoboda není jenom možnost cestovat, ale volnost konání. Ale to si uvědomíme právě při cestování do vzdálenějších mimoevropských destinací. Uvědomění, že u nás není válka, diskriminace, diktát jednoho náboženství, různé druhy omezování.
Více než dvě desítky let působím ve státní správě. Chtěl bych připomenout, že třicet let je zřetelně znát i „na našem dvorečku“. Byli jsme šedé sudetské město. Tak, jak byli lidé německé národnosti po 2. sv. válce odsunuti, tak taky mnoho let zůstalo. Nebyla tu žádná zajímavost, jenom se přes Vrchlabí projíždělo do Špindlerova Mlýna. A to všichni věděli, nevěděli však, co je Vrchlabí. Vždyť ještě do 80 let minulého století tu byly německé nápisy. Až vlastně po sametové revoluci se z německého Vrchlabí začalo klubat české město, a my jsme mohli začít o něm svobodně rozhodovat.
Po roce 1989 se vláda věcí vrátila do našich rukou. Náš stát přešrouboval totalitní režim na demokracii a udělal dobrou práci. Vznikla Ústava ČR, byl postaven parlamentní systém, dolní a horní komora, vstoupili jsme do NATO a do EU. Svobodné volby přinesly rozdělení na ČR a SR atd. Vše přišlo obrovsky rychle a lidi to udělali na první dobrou. Nemyslím si, že bychom udělali zásadní chyby. Do té doby jsme byli součástí Ruska, a to není pomluva, byli jsme součástí Ruské federace, řízené Moskvou. Po sametové revoluci jsme vstoupili do struktur, které jsou pro nás při desetimilionovém počtu lidí zásadní, jinak bychom museli být stále jenom součástí Varšavské smlouvy. Hodnotím přesměrování ze země, která byla před sametovou revolucí, na zemi, která je nyní, jako velice dobré dílo lidí, kteří to dokázali. Mohli jsme se třicet let tlouct v chaosu nebo zmatku.
Byla utvořena městská samospráva, která v rámci svého rozpočtu může rozhodnout, co chceme a budeme dělat. A to je další formát svobody. Řekneme si na zastupitelstvu, které je lidmi voleným samosprávným orgánem, že máme peníze na stavbu bazénu, tak si ho postavíme. Nejsme závislí na žádném politickém sekretariátu, nikdo nediktuje, kam máme peníze investovat. Můžeme rozhodovat o tom, co ve městě chceme a co nechceme. A to je přeci úžasná svoboda a obrovský závazek. Máme daňové a rozpočtové příjmy a v rámci vlastního rozpočtu s nimi nakládáme. Byl to po roce 1989 zlom, kdy se Vrchlabí a všechna česká města, díky svým kompetencím, začala starat sama o sebe. A byla to šance, a je pouze na lidech, kterým dává příležitost jít špatnou nebo dobrou cestou.
Všímejme si v současné době cíleně, jak se dá tento, před třiceti lety, nastavený směr vybočit jinam. Např. když chce prezident změnit systém z parlamentního na prezidentský. Když autoritáři chtějí změnit stát na firmu, apod. Znovu chválím lidi, kteří systém postavili dobře, a věřím, že ten obrat nenastane. Ale když budeme nepozorní a nebudeme si ho hlídat, zjistíme časem, že žijeme v jiné zemi.
Součástí boje za svobodu je také vážit každou informaci. Přemýšlet o ní a vyhodnocovat, proč ji ten který člověk vypouští, z jakého důvodu. Zda-li je nebo není pravdou. Nesmíme každému naskočit.
A je tu další aspekt. Často a rád hovořím s bojovníky za svobodu. Přestože máme zcela rozdílné pohledy na mnoho věcí, jsme na jedné platformě, bavíme se, názory si vyměňujeme, vzájemně se respektujeme. Jsou to lidé, kteří mají držet prapor toho, co bylo. I když už válku nezažili jsou nositeli myšlenky. A to před sametovou revolucí také nebylo a nesmělo být. Vlastní názor, to je také svoboda.
Nechci vést mravokárné řeči, poučovat, pouze se zamyslet nad tím, co je to svoboda. Kdybychom neměli někdy důvod se jí zabývat, ani bychom se nad ní nezamýšleli. Taky bychom na její obsah ku škodě zapomněli. Takový myšlenkový proces není třeba praktikovat denně, stačí občas si formát svobody uvědomit, vzpomenout a připomenout.
Jan Sobotka, senátor a starosta města Vrchlabí
