Poprvé jsem byl zvolen do parlamentu - posledního Federálního shromáždění ČSFR - v roce 1992. Bylo mi 29. Na kandidátce ODS jsem se tehdy ocitl jakoby za “ty mladý” - v džísce, s dlouhýma vlasama atd. Sebevědomí veliké, naštěstí i dost rozumu na to, abych ihned pochopil, že teď je čas držet pusu, sledovat ty starší, zkušenější a protřelejší a přiučit se od nich politickému řemeslu.

Proč to píšu? Proto, že když se někdo stane politickou ikonou už dokonce ve dvaceti, chce to hodně silnou a vyzrálou osobnost, aby dotyčný odolal všemu tomu tlaku okolo, té atmosféře, obklopující celebrity a aby ho to nesemlelo.

Když to nezvládne, je to sice primárně jeho/její problém - ale za nos by se měli chytit taky všichni ti “dospělí”, kteří takový kultíček pomáhali budovat a přiživovat v naději, že na téhle vlně někam dosurfují. Jde to totiž trochu i za nimi.