Málo doceňujeme, jak skvělých těch 30 uplynulých let bylo. Ekonomicky, vnitropoliticky, zahraničně-politicky. Možná nejlepších v našich novodobých dějinách, srovnatelných snad jen s konjunkturou za budování republiky ve 20.letech minulého století, kterou pak přervala hospodářská krize.

Po úspěšném rozdělení státu, úspěšné Klausově ekonomické transformaci (paradoxně dokončené Zemanovou privatizací bank) a našem ekonomickém včlenění do tehdy ekonomicky dominantní sféry Západu nás celou tu dobu táhl globální růst (s dočasnými přeryvy jako finanční krize z r.2008), ještě umocněný otevíráním a propojováním trhů, absencí velkých konfliktů. nástupem Číny. S tím je teď, zdá se, konec. Napřed pandemie Covidu, pak stupňující se konfrontace USA a Číny, nakonec ruský vpád na Ukrajinu zhoršily atmosféru, přepsaly dodavatelsko-odběratelské řetězce, mění energetické, finanční i obchodní toky. O slovo se začal daleko silněji hlásit protekcionismus. Do toho ještě vstupuje EU se svým nesmírně nákladným sociálně-inženýrským experimentem jménem Green Deal (s neodhadnutelnými důsledky) a s ideologickými předsudky vůči “neevropskému” světu.

Vnitropoliticky jsme žili v celkem přehledném systému, s dobře definovanými politickými subjekty z 90.let, které se ve volbách mohly střídat. Eroze této struktury začala rokem 2013 a dnes lze říci, že už z ní nezůstal kámen na kameni. Bohužel však ji nestřídá nic ani podobně srozumitelného. “Devadesátkové” strany postupně odcházejí ze scény. Asi nejmarkantnější je to u ČSSD (mohli bychom koneckonců přihodit i KSČM). ODS se zatím zachránila jen díky projektu Spolu, v němž se ovšem rozpouští její původní identita (a jenž slouží také jako záchranné lano pro lidovce, kteří by jinak skončili mimo Sněmovnu). Nastoupily čistě “podnikatelské” formace - první vlaštovkou byly Věci veřejné, pak následovalo v plné síle Babišovo ANO a vlastně i nového prezidenta lze považovat do určité míry za podnikatelský projekt. Kontury všeho jsou nejasné, rozmyté, zaměnitelné.

V zahraničně-politické oblasti jsme dlouho žili pod dojmem automatického a nezadržitelného rozšiřování “Západu” na ”Východ”, jakéhosi konce dějin podle Fukuyamy. Expandovalo NATO, EU. Najednou jsme ovšem s údivem zjistili, že kolem naší euroatlantické civilizace vyrostl ještě jiný, další svět, s vlastními ambicemi a vlastní představou o globálním uspořádání, který neuznává naše hodnoty a standarty jako univerzální. Neumíme se s tím vyrovnat. Místo hledání nového modu vivendi propadl náš civilizační okruh nervozitě a podrážděnosti, z nichž se rodí podezřívavost, stihomam, potřeba hledání vnitřního i vnějšího nepřítele. Svědčí to o vnitřní nejistotě a neslibuje to pro budoucnost nic dobrého. Mezinárodní řád je tak roztřesený a rozkývaný jako nikdy za posledních 75 let a bohužel v něm, na rozdíl od minulosti, absentují zodpovědní lídři, schopní dostát výzvám doby. Prostě nevyrostli.

Žádnou předpověď nenabízím a myslím, že všechny podobné pokusy jsou jen věštěním z křišťálové koule. Jenom jsem si jist, že posuzování čehokoliv budoucího prizmatem toho minulého nám v ničem nepomůže.