Je dobře, že se tolik mluví o Miladě Horákové, v souvislosti s její justiční vraždou, od níž uplynulo 70 let.

Je to totiž také možnost připomenout si v její osobě pozapomenutý prvorepublikový politický étos, který - jako levicová nekomunistická politička - do značné míry ztělesňovala. To se sice dnes leckomu nemusí líbit, ale v Československé republice, postavené na troskách habsburského impéria, byl tento politický proud velmi silný. Toho se nelze jen tak zříci, či jej ignorovat - naopak i jeho ideoví odpůrci by jej měli uznávat jako jeden ze stavebních kamenů naší moderní státnosti i jako součást české národní tradice.

Horáková byla členkou národně-sociální strany, stejně jako Edvard Beneš, jehož byla velkou stoupenkyní. Ač vstoupila po 1.světové válce do Českobratrské církve evangelické, připisuje se jí výrok “Zatočili jsme se šlechtou, zatočíme i s církvemi”, který dobře vystihuje tehdejší atmosféru. A Jaroslav Durych tvrdí (což mnozí rozporují), že jako mladistvá sehrála velmi aktivní roli při stržení Mariánského sloupu 3.11.1918 na Staroměstském náměstí. Dnešním slovníkem bychom ji asi mohli mimo jiné označit za umírněnou feministku a socialistku, v každém případě republikánskou vlastenku tělem i duší. O jejím srdnatém vzdorování německým nacistům je známo dost. Méně je známo, že po 2.světové válce podporovala Košický vládní program, znárodňování i tzv. “lex Schwarzenberg”. Odsun Němců považovala za nutnost, slovy z října 1945 “německý a maďarský odsun je pro nás životní otázkou a každý náš dobrý přítel musí nám k němu pomáhat.” Jak plyne z její korespondence s poúnorovým exilem, ani po roce 1948 nesouhlasila s případným obnovováním pravicových politických stran (např. “agrárníků”), po válce zakázaných.

Osobnost a životní dráhu Milady Horákové je zkrátka třeba vnímat a respektovat v celé její komplexnosti a dobovém kontextu, ne její život redukovat jen na ty nejdramatičtější a nejtragičtější momenty. Zaslouží si to.