V této souvislosti postuji jeho poslední projev k národu, pronesený 30. dubna 1945, kdy už bylo jasné, že to má Německo prohrané a spočítané. Najdeme v něm totiž některé argumenty, které v pozměněné podobě slýcháme v poslední době od různých historiků, politiků i aktivistů, pokoušejících se o jakousi revizi předválečného, válečného a poválečného období. A najdeme je (stále) i v dějepisné výbavě současných sudetoněmeckých spolků.

Frank sice již není příliš agresivní, hovoří jakoby smířlivě, ale opakuje všechny tradiční útoky na předválečné Československo, na versailleský systém, na Beneše, na jeho exilovou reprezentaci. Samozřejmě vyzdvihuje zdejší kolaborující politiky, pro odboj má jen slova opovržení, nacistický teror zcela vynechává, za nic se neomlouvá, ničeho nelituje. Nejpozoruhodnější je ale drzost, s níž se náhle pokouší najít pro nacistické Německo novou historickou roli a postavit je do role zachránce “Západu”(a tedy i Čechů a Slováků) před nebezpečím sovětského bolševismu - ani zmínka o německé smlouvě se SSSR, která trvala až do roku 1941. Jako své zachránce před Ruskem brali Němce ukrajinští nacionalisté, eventuelně Lotyši a Estonci. Československo je úplně jiný případ.

Bylo by velmi nebezpečné popřávat ještě dnes sluchu podobným tezím, byť v novém kabátě. Je dobré si uvědomit, kde mají své kořeny. Právě proto stojí za to si Frankův projev přečíst.

Projev K. H. Franka k českému národu ZDE