Jak vyplývá např. z tohoto prosincového průzkumu (ZDE), pouze 33% republikánských voličů si myslí, že USA by měly podporovat Ukrajinu tak dlouho, jak bude potřeba (oproti 61% demokratických voličů). A naopak, 63% republikánských voličů si myslí, že USA by měly co nejdříve dotlačit Ukrajinu k jednání o míru i za cenu územních ztrát (oproti 36% demokratických voličů).
Republikánská strana se zkrátka v posledních letech posunula od reaganovského či bushovského intervencionismu k trumpovskému izolacionismu - to není v dějinách americké zahraniční politiky ovšem nic nového. Také, a to paradoxně už od Obamy, se americká pozornost od Evropy přesouvá do Indo-Pacifiku. A konečně, svou roli hraje také hluboká nedůvěra republikánů jednak k Bidenově administrativě, jednak k celému “postsovětskému” prostoru.
Pokud se za dva roky republikáni zmocní Bílého domu a obou komor Kongresu, dojde tedy podle mého názoru ke korekci zahraničně-politického kursu USA.
Je škoda, a zároveň příznačné, že v českých médiích, resp. v celém veřejném prostoru, kvalifikované analýzy těchto možných posunů zcela chybí. Jejich případní autoři se zřejmě domnívají (bohužel asi oprávněně), že by v současné paranoidní atmosféře byli obviněni z šíření “proruského narativu”.
Nepochybuji o tom, že ve Francii a v Německu zatím tamější stratégové v tichosti rozpracovávají podobné scénáře, až se z nich kouří. V EU totiž podobný rozštěp existuje také, byť je zatím pečlivě ukryt pod oficiální rétorikou, a vede po linii Východ (resp. Polsko, ČR, Pobaltí, Skandinávie) vs Západ (zejména Francie, Německo).
V ČR bychom k tomu proto potřebovali odbornou debatu jako sůl, ovšem zatím se jí každý bojí a já se nedivím. Místo ní tedy máme nenávistné překřikování na sítích, kde pouze stříkají emoce. To je celé špatně.